Hlášení z cesty na východ VII

27. 11.

Milé děti,
protože je mi jasné, jak moc Vám scházím, a tudíž chci zmenšit Vaše trápení, hlásí se opět mírně v mezičase. Resp. zase není až tak o čem psát, neboť už měsíc se poflakuju a učím se efektivně odpočívat, což také může být společensky přijatelnější označení tolikrát zmiňovaného válení. Sedím v třetím patře luxusní vily č. 354 v Dream City (to si opravdu najděte) na předměstí Amritsaru ve státě Panjub (počeštěně Pandžáb), kde sídlí dosti zámožná sikhská rodina mého kamaráda Veera (viz poplk z traversu Zanskaru). Nikdy jsem nepřebýval v tak luxusní ubikaci a je to zkušenost, která mi není až tak proti srsti, jak bych očekával. Více později, teď stručně k přesunovací etapě mého severoindického pobytu.
Otec a syn Mitrengovi a náš společný "azylový dům"
Minule jsem skončil u Petra v jeho pracovním podnájmu pod sedlem a tunelem Rohtang. Nakonec se to celé protáhlo na skoro přesně dva týdny, které patřili k tomu „nejodpočinkovějšímu“, uf, co mě v životě potkalo a zač patří Petrovi, Libuši a Šimonovi Mitrengovým na jedné a Khemovi s rodinou na druhé straně převeliké poděkování. Khem R. Thakur je majitelem dosti nóbl hotelu Iceland (sic!) a velmi pěkného domu, kde mně dali možnost pokusit se zbavit svůj stárnoucí organismus následků himálajských nepředložeností – marně, sice, ale pokus to byl veskrze příjemný. Z plánovaných výstupů a xdenních přechodů zůstaly čtyři xhodinové výlety a něco přes stovku naběhaných kilometrů, ale s postupujícím časem mi to vadilo míň a míň. Jakmile jsem zmohl výčitky svědomí a nutkání zvracet ze sebe sama a své lenosti, bylo to vysloveně bezva. Už jsem Vám odtud psal, takže tímto skončím - odkážu na svá povídání o trochu mimózních tématech, která na mém bloKu tomuto předcházejí a která bylo jedním z vedlejších efektů inspirativního prostředí Solangu  a okolí.
            Ještě pár slov k Petrovi – toho jsem viděl vlastně jen dvakrát v životě – naposledy v létě 2014 – a tudíž bychom nijak závratní kámoši vůbec neměli být. Aspoň za sebe musím s velkým potěšením říct, že to bylo a je úplně jinak a že jsem si zase uvědomil, že jestli mi – kromě nahrabaných (desítek) milionů moje záliba v organizování různých výletů něco přinesla, tak jsou to hlavně, zejména a jak jinak to ještě říct výborní přátelé. Jsou podstatné výjimky, pozdrav letí např. do firmy Helveti, ale tohle je pravidlo. A na jednoho takto získaného kamaráda se nabalují zase jeho kamarádi a jako sněhová koule to vede ke stavu, kdy se i nejrůznější životní peripetie stávají stravitelnějšími. Jsem za to skutečně vděčný a, teď pozor, moudro, dává mi to pocit, že nežiju úplně marně. Ach.
            21. 11. jsem se po rozlučkovém obědě a asi nejlepší polévce v životě (tedy bráno z těch, které jsem nedělal já sám) přesunul do nedalekého Manali, odkud mi jel autobus do Amritsaru – tam mě na dálku urgoval výše zmíněný Veer, který mě po mailu vysloveně přemlouval, že už jako rodiče čekají, drží mi pokoj atd. Z Manali jely toho dne tři autobusy, dva normální (zdejší autobusáckou hantýrkou řečené „ordinary“) a jeden luxusní (značky Volvo). Zvolil jsem ten nejlevnější, nikoliv pouze kvůli ceně, ale … taky trochu. Kdo šetří, má za tři. Autobus mě stál 220 kč a ušetřil jsem plné tři stovky, které bych musel vysolit, kdybych jel tím turistickým – plánovaná doba jízdy 16:45, přes noc. Blbost na ntou, uznávám.
Byl jsem tady jediný a asi historicky první běloch a hned po nastoupení mi bylo jasné proč. Šlo o místní kopii klasického MHD autobusu od nás z raných 80. let, tj. pro dlouhé noční přesuny krajně nevhodný. Krosna na střeše, bez jakéhokoliv přivazování, opět jsem se spolehl na modlení. První cca tři hodiny jízdy byly dost krušné, protože na mé trojsedačce jsme seděli - překvapivě - tři a představa takto strávené noci mě nečinila úplně šťastným. V Kullu se naštěstí sousedi jali vystoupit, což jsem vysloveně kvitoval, ale taky jsem se následně dozvěděl, a to už mě nadchlo méně, že došlo na cestě k nějakému sesuvu půdy a musíme čekat.
Realita byla taková, že jsme zaparkovali v 19:00 a opět prchli v 6:30 ráno. Celý další den se jelo a do Amritsaru jsme přihopkali po 20:00. Tedy cca 29 hodin radostného kodrcání se z Himálaje přes podhůří až do totální placky Pandžábu, takto jedné ze zásobáren nemalé části Indie, prý místa s vůbec nejúrodnější půdou celého subkontinentu. Když si člověk uvědomí, že tahle cesta byla jedinou spojnicí území, které jsem opouštěl, se … zbytkem světa, nezbývá než kroutit hlavou. Celá „horská“ část silnice je uzounká tak, že se autobus s čímkoliv jedoucím v protisměru skoro nemůže vyhnout – asi jako když jedete do nejzapadlejší jizerskohorské vísky. Často chyběl i asfalt, zatáček na kilometr víc než děr na mých ponožkách, furt nahoru-dolů … Hezké, ale skutečně lahůdka pro vytrvalce.
Vstupní brána do Dream City, Amritsar
Před Amritsarem se autobus znovu zaplnil, převážně sikhy, to jsou ti s těmi turbany na hlavách, kteří jako první zvládali angličtinu. Což bylo docela důležité, protože já jsem měl adresu, kde mám vystoupit, a domluva s kýmkoliv z dosavadního osazenstva byla velmi náročná – až nemožná. Takže sikhští mládenci mi nechali zastavit u mého Dream City. Vypadalo to tak, že na dálnici (prostě dvakrát dva proudy a mezi nimi něco) v úplné tmě mi autobus zastavil, já se vysypal se svou pořád ještě takřka netransportovatelnou zátěží, z autobusu zaznělo vtipné „welcome to Punjab“ a … Jako asi na D1 deset kilometrů před Prahou na začátku 90. let. Čili nikde nic, tma, já a moje závaží. A bez telefonu. Přelezl jsem křoví a pár set metrů vlevo viděl takový vysoký vánoční stromeček se zelenými svíčkami. Zároveň jsem vrazil do jakéhosi mládežníka, který mi sdělil, že přesně to svítící je Dream City.
Můj pokoj je ve třetím patře, má obrovskou terasu a kompletní vlastní sociální zázemí. Rodiče mi neustále opakují, že jsou střední třída, žádní extra boháči, ale mně se to nějak nezdá. Mají samozřejmě služku, která tady je denně, včetně víkendu, 8-17 h, plat 5000 rupií (prý více než se platí průměrně), v korunách děleno třemi. Prý tu služku má prakticky každá rodina, míněno v Amritsaru. Nevím – ale pokud ano, tak to má jistotu logiku a říkám si, kolik problémů by něco takového vyřešilo u nás. A že to je vlastně dost přirozená věc, která by třeba i průměrně majetným lidem umožnila to slavné skloubení rodinné a profesní kariéry – o domácnost by se jim staral někdo, komu by platili cca minimální mzdu, a mohli by se věnovat všemu ostatnímu, dětem, koníčkům, práci … manželovi. Po většinu historie lidstva tomu tak bylo, nakonec moje babička narozená nějak počátkem 20. let minulého století byla také služka. Mj. označení "služka" ("servant") je i zde považováno za krajně nevhodné, až urážlivé, místo toho používají "pomocnice v domácnosti" (nebo jak si sami přeložíte "househelper"), což je tedy zřetelný a dramatický rozdíl ... 
       Ten stromeček byla vstupní brána do úplně jiného světa, než jaký jsem kdy poznal – a tady tuplem. U ní čtyři ozbrojení borci, kterým jsem měl nahlásit číslo Veerovy matinky, a pak čekat, až si pro mě přijede. Soudruzi by reagovali asi stejně, kdyby přistála delegace ze Saturnu. Trochu mě vyděsilo, že telefon nikdo nebral a kdybych přemýšlel, co by kdyby, nebylo by mi úplně veselo, ale na to jsem neměl čas a prostor – jak jsem měl v následujících dnech zjistit, pěšky tohle bránou asi nikdy nikdo nešel, navíc takhle v noci a takhle ověšený, takže se vysvětlovalo, představovalo, usmívalo atd. Zničehonic před bránu zvenčí přirazil zbrusu nový Superb (!!!) a v něm moje rodina, resp. Veerovi rodiče. Doteď jsem se vlastně nedozvěděl (protože jsem si nevzpomněl se zeptat), odkud jeli, ale byla to pěkná náhoda – kdyby tedy náhody existovaly. Nasoukal jsem se dovnitř, prosvištěl si to asi dva kilometry mezi luxusními vilami a … koukal jak blázen. Prý cca 500 domů ve zcela nepřístupném, ostře hlídaném areálu, který bych si představoval někde na předměstí Los Angeles.
Prospekt V. I. Lenina, Dream City
Od brány zhruba půlkilometrová příjezdová cesta vzor dálnice, něco jako prospekt V. I. Lenina někde v Leningradu, akorát s palmičkami a něčím podobným stromové variantě rododendronů. Za každým z nich jsem čekal Brada Pitta nebo aspoň Karla Gotta, jeden parčík se tu dokonce jmenuje Beverly Park, prostě v mém životě absolutní premiéra svého druhu. Znáte pocit, že se ocitnete tam, kam se vůbec nehodíte, ale ani trochu, jako třeba Zeman na Hradě? 
Já si dodnes pamatuju svou první -  a zároveň přepředposlední - lekci tanečních, kde jsem ve svém prvním obleku v životě (a vlastně posledním kupovaném, všechny další už mi byly darované mými civilizovanějšími přáteli – a jak je jim všem pěkně pohromadě ve skříni dobře …) cítil přesně totéž.
Domek č. 354 mě celkem šokoval. Už jsem viděl větší, ale nikdy jsem v žádném takovém nebyl. Tundra je tundra, ale při občasných návratech mezi lidi bych byl ochoten něco takového snášet bez větších obtíží. To se tak někdo umí narodit. Veer je bohužel se svou francouzskou milou ve Vietnamu, ale kromě rodičů je doma sestra Divya. Veer mi o ní úplně básnil - sic už jí mělo být 26, což mi trochu kazilo těšení, ale říkal jsem si, že kdyby …, tak snad … Velmi ji v mých myšlenkách favorizovalo, že se živí jako profesionální kuchařka/pekařka, jak jsem od bratra věděl, specializuje se na luxusní pečivo všeho druhu a vyrábí extravagantní marmelády.
To těšení mi vydrželo do osobního setkání, kdy jsem ve zlomku vteřiny popatřil, že se živí více než dobře – někoho o tolik širšího, než vyššího jsem dosud také viděl jenom v televizi. Připomněla mi jednu moji milou kamarádku, než jsem na ni předloni začal motivačně působit, ale … nebudu hnusnej. Každopádně to zřejmě bere s humorem, protože na lednici jí visí magnetka s nápisem „i keep losing weight but it keeps finding me“, což mě rozesmívá pokaždé, když do jejího království vstoupím. Musel jsem trochu reformulovat (svou) teorii dívčí a dámské krásy. Jak už je snad všeobecně známo, rozlišují se tři druhy: první je ta vnějšková, která časem vyprchá, druhá je ta vnitřní, která je rozhodující, a třetí je ekonomická, která se může časem úročit a je tak nezanedbatelným doplňkem dvou prvních. Teorie doposud říkala, že aby bylo děvče akceptovatelné, musí naplňovat aspoň dvě z těchto tří podob krásy. Teď po formativní zkušenosti z Dream City doplňuji, že každá z uvedených tří forem má své nepodkročitelné minimum – případně nepřekročitelné maximum.
Vrcholem rodiny je ale pan otec, který vypadá úplně přesně jako jeden z mých klíčových rockových muzikantů posledních let – viz jejich rodinné foto, které jim visí nad gaučem v přijímacím salónku nebo co to je. Kdopak pozná, koho připomíná? Není to tedy úplně bořitel hitparád, ale snad třeba někdo …? (Vy dvě nehrajete, protože jsem Vám to už řekl.).
Sikhská rodinka z Amritsaru,
           otec smějící se - sedící

V sousedství „kolonie“ je místní makro, obchodní dům Best Price, takto zástupce americké sítě Walmart. Tam jsem zavítal na průzkum hned druhý den, vyfasoval jsem členskou kartičku a šel do víru regálů. Prodavačů násobně víc než zákazníků, možnost něco v klidu vybrat skoro nulová, furt mě někdo … Každopádně neměli kávové boby a neslané máslo – které nutně potřebuju, protože s dcerkou plánuji spáchat vanilkové rohlíčky, ať se trochu přiučí u samotného mistra. 
Také jsem se byl po areálu proklusnout a opět jsem byl asi úplně prvním, kdo tam „jogging“ provozoval. Ovšem musím konstatovat, že tady je přes den děsné vedro, což skoro v prosinci … Prý tu bývá v létě běžně 50 stupňů, mnohem víc než třeba v Bombaji. To musí být tedy radosti, uf,pro polárníka synonymum pekla na zemi.
To teplo asi také souvisí s tím, že jsem zde po více než čtyřech a půl měsících prodělal sice mimořádně rychlý, ale zato dosti rasantní kolaps vnitřností. Zatím celou dobu nic, ačkoliv jsem pil vodu z kohoutků, potoků, bez ohledu na opakovaná varování. Tady jsem v tom luxusu udělal totéž v domnění, že přece … No a ne. Takže noc z pátku na sobotu byla v módu postel-záchod-kýbl, sil jako muška, úplně mě to zničilo. Sobotu jsem poté vůbec nevyšel z pokoje, nepozřel nic, válel se a četl. Večer už to bylo relativně v pořádku a v neděli jsem se tedy vypravil do zhruba 10 km vzdáleného centra města, abych navštívil slavný Golden Temple (Zlatý chrám). Nijak zvlášť se mi tam nechtělo, ale básnili o tom i kamarádi, kterým se nezdráhám popřát sluchu, takže jsem vyrazil. Na dálnici jsem si stopl rikšu, což je samo sobě legrační, a v deseti lidech ve vozítku  velikosti průměrného velorexu se doštrachal do města. Čekal jsem, že to bude bohaté, takřka západní město, žádný Srinagar. No, je to o něco bohatší, ale jinak pořád Indie, jen tady nemají hlavy pokryté dámy šátkem, ale chlapi turbanem. A opět totální chaos. Už jsem se v tom naučil fungovat, což má několik rozměrů, ale tundra je tundra, tohle pro mě nebude už nikdy, děvčata.
Dojel a doťapal jsem k vlastnímu chrámu, ani to moc nebolelo. Po cestě jsem objevil první místní McDonald, tady ve vegetariánské verzi (to jsem považoval za oxymóron, ale možná i proto, že jsem v této restauraci v životě nebyl jinak než na záchodě – než to zakázali), zašel na kafe a před druhou odpolední jako jeden z milionového davu vstoupil do obrovského areálu Golden Templu. U vstupu musíte odevzdat boty a ponožky – a to tak, že u vchodu Vám zkontrolují batoh, jestli něco z toho nemáte uvnitř. V chrámu je zdarma jídlo i nocleh, takže jsem byl vybaven, že tam možná přespím. No, vybaven, měl jsem čtení, přehrávač a kartáček na zuby.
McDonald s vegetariánským hovězím
A vevnitř … No, pěkné, asi velkolepé, ale prostě - já z těch davů nemám dobrý pocit a moc dobře jsem sám v sobě cítil, že mnohem víc než tohle se mě uvnitř dotýká ohýnek někde v hlubokém údolí divokého potoka někde hodně daleko od hlučícího davu (to je citace).. Po půl hodině jsem zvažoval, že to zabalím a prchnu, ale pak jsem si našel relativně zastrčené místo, plně se ponořil do Jany Eyrové (o té níže) a na všechno okolo se pěkně z vysoka … todleto. Možná barbar, ale doby, kdy jsem se snažil nutit k tomu, co mě vlastně vůbec nebavilo, už mám dávno za sebou, zhruba tak čtvrtstoletí, možná i víc. 
Také jsem zašel do silně doporučované vývařovny, kde, zdarma, dostane každý příchozí – jo, na hlavě musíte mít pokrývku, na nohou nic a dlouhé kalhoty, v celém chrámu – co hrdlo ráčí prý pořád téhož jídla. Placky, čočka a nějaká žlutá omáčka a jogurt. Sedí se v řadách na zemi, stovky lidí najednou, mezi nimi pobíhají chlápci s kovovými kyblíky a dlouhými naběračkami, kterými to každému na jeho tác prostě kydnou. Hukot, řev, randál, tohle je v Evropě nepředstavitelné. Ale vůbec to nebylo špatné a bylo to skutečně zadarmo. 
Kousek vedle jídelny je i místo, kde se nocleží, místní i cizinci zvlášť, opět zdarma. Domácí na dlažbě v obrovském atriu, cizinci ve speciálních pokojích na postelích s dekou a polštářem. Dokonce mi bylo řečeno, že cizinec vysloveně nesmí spát tam, kde tráví noc místní. Naopak bych to chápal, ale … no budiž. Na pokoji jsem měl Čínana a Rusa, klasické lonelyplaneťáky, ale nijak zvlášť jsem si jich nevšímal a jak to šlo, četl jsem si.
Nocležiště pro cizozemce, Golden Temple
Večer už za tmy jsem se šel ještě podívat k chrámu – vlastně to jsem ještě nepsal. Je to velký komplex staveb, v jehož centru je obří "bazén" s posvátnou (nebo jako přeložit „holy“ – svěcená se mi sem úplně nehodí) vodou, kde se sikhové obřadně bahní, má prý léčivé účinky, plavou tam červené ryby a … uprostřed vodní plochy je vlastní stavba chrámu, mramorová budova pokrytá pozlaceným – no plechem, no. Ze severozápadu vede k chrámu cca deset metrů široké molo, kde je neustále hlava na hlavě a kam jsem se tudíž vůbec nepokoušel prodrat. Večer to je pak celé osvícené, romanticky se leskne, no, docela hezký, slovy slečny Malinové z loňského Hornstrandiru. 
Určitě ale nejhezčí bylo, že mě cestou k vodě odchytil Kajendir, amritsarský sikhský učitel, zhruba mého věku, a hodina s ním strávená úplně přehodila znaménko, které ve mně návštěva chrámu zanechala. Mimořádně vzdělaný a hovorný mládenec s názory mně osobně velmi konvenujícími, mírně anarchistickými, protivládními, obecně i konkrétně teď v Indii. Objasnil mi plno věcí z historie chrámu i Indie a nabídl mi pohled, který mi tady zatím chyběl. I on si spletl naši zemičku s Jugoslávií, což mi došlo, když se poněkolikáté ptal, kolik set tisíc lidí u nás zemřelo po získání samostatnosti na konci komunismu, ale to asi není nic specificky indického.
Golden Temple, pohled ze západu
Rozhovor s Kajinderem mi poskytl další námět k úvahám, které teď trochu shrnu. Během těch skoro pěti měsíců mě tady samozřejmě leccos překvapilo. Jedním z největších překvapení je totální absence … knih. Úplně všude a úplně u všech. Prostě lidi tu nemají knížky a nečtou. V Ladakhu a částečně Kašmíru jsem to přisuzoval chudobě, ale tady už je zřejmé, že to bude jinak. Ani relativně bohaté rodiny – to už mluvím o Srinagaru a pak o Khemově rodině v Solangu – nemají doma žádné nebo skoro žádné knížky. To člověka uhodí do očí na první pohled. Pokud čtou, tak jedině studenti do školy, jinak nic jiného. S Khemem jsme na toto téma měli pohovor a on mi vysvětloval, že od malička hodně pracoval, tak na to neměl čas – ale jeho děti už času a peněz mají dost a stejně nic. To zase zdůvodňoval tím, že studium je mimořádně náročné a zabírá jim veškerý čas. Tady mi bylo jasné, že jde čistě o výmluvu, protože jsem viděl na vlastní oči, že to je jinak. 
Prostě lidi žijí bez knih a volný čas teď věnují mašinkám všeho druhu. Kajendir nad tím souhlasně pokyvoval, že to je hlavní problém a že za to může vláda, která jim brání ve vzdělání, aby nevěděli, jak to je jinde a mohlo by být i tady. On že samozřejmě čte, což mi bylo jasné, ale pochopitelně ne beletrii, to je čistá ztráta času, prostě historii, psychologii, filosofii atd., romány atd. nemá přece smysl se vůbec zabývat. To bral jako danost a nenapadlo ho, že já jako kolega „vzdělanec“ bych to mohl vidět jinak. Dokonce mi nebyl schopen jmenovat ani jednoho indického spisovatele, kdykoliv z minulosti. 
Bazének, rybičky, tma ...
              Golden Temple v noci
A došlo mi, že ani já nikoho z Indie a zemí kolem neznám a že není možné, aby nikdo … takový nebyl. Sice vím o čínském nositeli Nobelovy ceny, ale na to, že tady žije skoro půlka planety, když si trochu zapřeháním (opět citace), to není žádná sláva. Leccos jsem o tom četl, například skvělá knížka D. Landese Bohatství a bída národů (tu jsem kdysi pro Lidovky i dlouze recenzoval, jen to nemůžu nikde najít – tak to zkuste a třeba vložte do komentáře pod textem), a tady to vidím v realitě. 
Víte, že v Číně znali knihtisk dávno před Gutenbergem, jen ho tam vláda striktně zakázala, aby měla pod kontrolou hlavy svých poddaných? Dokonce tam stát vlastnil i čas, což zní trochu absurdně, ale bylo to tak – prostě nikdo kromě vládců nesměl hluboko do našeho novověku používat hodiny - a vlastnit knihy. Počítám, že kousek na jih v dnešní Indii to nebylo moc jiné, obzvlášť za Mughalů. Zkuste domyslet, co znamenalo pro hospodářský a jiný rozvoj. A jaké dědictví si ze staletí něčeho podobného dodnes nesou.
A dodnes je to tady vidět a cítit. Nebo umíte někdo vysvětlit, proč v žádném autobuse, kdekoliv jsem zde byl, jsem neviděl jediného člověka, který by něco četl, bez ohledu na to, jak dlouho cesta trvala? Zrovna čtu román o jedné chudé anglické slečně z půlky 19. století, která milovala knížky a čtení už tehdy – a šlo to, přestože pomalu neměla co jíst. Naše, míněno západní, historie prostě v tomhle ohledu vypadá úplně jinak – a možná právě zde se bere hlavní důvod civilizačních a jiných rozdílů. Pokud jsem tady viděl někoho číst, tak zatím ve stu procentech to byly odborné knihy, učebnice. Určitě jsem ovlivněn tím, že sám čtu rád, ale myslím, nebo vím, že to není hlavní důvod mého rostoucího přesvědčení v tomto ohledu. Už dávno vím, a rád sám sebe cituju, že neplatí rovnost hodně přečtených knih = vzdělaný člověk. Ale bez diskuse a bez výjimky platí, že nelze být vzdělaný, aniž by člověk hodně přečetl. To mi jako „pravidlo“ vymluvit nedokážete. Každé pravidlo má výjimky, jasně, od toho je to pravidlo, ale …
To, co vidím tady, jsem neviděl ani v těch nejchudších zemích našeho civilizačního okruhu (pojatého tedy hodně široce), tedy třeba i v Jižní Americe, kde to není co do ekonomické vyspělosti o tolik jinde (mluvím konkrétně o Bolívii). Zase jsme u náboženství – křesťansko-židovský svět je úplně jinde hlavně díky odlišnému pohledu na roli vzdělání v nejširším slova smyslu pro život člověka. Tady si vystačí s jedním svatým textem, Koránem a spol., u nás zůstávat u Bible snad nikdy nikdo nenavrhoval.
Tady to úplně tříská do očí a potvrzuje mi, o čem jsem psal v povídání o Ortegovi a spol.  Ztráta zájmu o psané slovo jako náplně volného času těžko nemůže věštit cokoliv dobrého ani dnes. Historicky jde o nejsnadnější a nejlevnější způsob nabývání toho, čemu se říká „rozhled“. Jsou i jiné způsoby, zejména vlastní zkušenost, ale to zase nebývá tak snadné a levné, abych se držel toho, čím jsem tuto větu začal. Tím, že čtu, doplňuji vlastní zkušenosti o cizí a mohu si mezi nimi vybírat, volit, rozhodovat se, pracovat s nimi, cokoliv. Z toho asi taky jasně vyplývá, co si myslím o dnešní módě odstraňování čehokoliv nepotřebného z domácností – jako třeba knih, cédéček atd., protože všechno z toho můžete dnes přece mít na miniaturním harddisku nebo v telefonu a nemusí na to někde na poličkách padat prach. Tohle teda u mě doma NIKDY nepofrčí a lituju všechny chlapce kolem, které k tomu jejich drahé polovičky přinutí – jak mohu sledovat na všech stranách. Styďte se! Ale už zase moc poučuju, tak radši pryč.
Hezky jsem se ale dostal ke čtení, Minule jsem avizoval rozečtený předposlední román Thomase Manna Doktor Faustus. Manna mám převelice rád, před pár lety pro mě byl dokonce jednoznačně číslo jedna. Tahle knížka je pro mě asi nejnáročnější, protože hodně podrobně pojednává o klasické hudbě, v kteréžto jsem zcela nevzdělaný, ale když dám odborné pasáže stranou, zůstává opět strhující čtení, byť v tomto případě hodně ulítlé – také to bývá označováno jako Mannův „nejbláznivější“ román. Mám k tomu dvě poznámky. Zaprvé: kapitola XLV je asi tím nejdrsnějším, co jsem v životě četl, dost hrůza, doteď mě to straší. Zadruhé: už jsem Faustuse četl, v roce 2014. A vzhledem k tomu, co mám ohledně svého, ehm, mozku a spol. za sebou, jsem učinil šokující zjištění, že to je poprvé v životě, kdy si z nějaké knížky vůbec nic nepamatuju. Jakože vůbec nic, jako bych těch 700 stran nikdy v životě nečetl, vůbec v mé hlavě neexistují. 
Jak se tu válím a jsem po většinu času sám se sebou, přehrabuju se v hlavě a pronikám do tajů fungování toho, co tam mám – a nepřestává mě to šokovat. Mám pár let svého života úplně vymazaných (pro zájemce 2009, 2012 a 2013 zcela, 2014 a 2015 skoro), jako by prostě nebyly – jako daň za přežití svých zdravotních peripetií 2009 a hlavně 2015 to není tak hrozné a docela mě baví zjišťovat, co z toho může plynout. Nebo třeba, a to už mě tolik nebaví, moje jazykové schopnosti, které se ještě pořád zhoršují, to je docela otřes. Taky proto jsem teď tady, a ne ve škole.
Charlotte Brontëová, 
neautorizovaný ne-autoportrét
Nebo další úžasná věc – už několik let vnímám, že si nepamatuju zdvojené samohlásky, i ve slovech a jménech, která znám a používám – třeba píšu na tabuli – milion let. Ukázkově Kennedy, to mě při přednášení o dějinách USA nejdřív děsilo, teď už rozesmívá - třeba i teď jsem si to musel pro jistotu najít, abych nebyl za vola. V češtině naštěstí nejde o tak častý jev, ale v angličtině to je jiné kaffe. A v posledních dnech jsem si v rámci zjišťování stavu věcí (opět citace) uvědomil, a to mě vážně fascinuje, že nemám problém se zdvojenými hláskami tam, kde jde o něco jako gramatické pravidlo, které má své logické či jiné opodstatnění, ale kde je nutné si podobu slova zapamatovat, jde o jméno apod. Mám pro to tisíc důkazů a koukám jak blázen, co je možné. Jasně, s věkem paměť, všichni víme, ale u mě trvá pár vteřin, doslova, než to zase nevím. 
To jsou věci, co? Říká se, že lidský mozek je nejméně prozkoumané místo naší galaxie a už to vůbec neberu jako nadsázku. Jestli je pro mě něco každodenním důkazem Boží existence, nezbytnosti „prvotního hybatele“ nebo „inteligentního designéra“, jak kdo chcete, tak určitě tohle.
Hned po Mannovi jsem se pěknou dvojitou přesmyčkou dostal k Ch. Brontëové a její Janě Eyrové. Dvojitá přesmyčka spočívala v tom, že jsem poslouchal svou oblíbenou Kate Bush a její písničku Wuthering Heights. Ta odkazuje, známe, na … Jenže to jsem zrovna neměl po ruce, tak jsem sáhl po Janě Eyrové z pera druhé ze sester Brontëových. Už jsem to párkrát četl a mám to moc rád, tak jsem moc těšil – a bylo to ještě lepší než kdykoliv předtím. Počítám, že většina z Vás četla, pokud ne, rychle si doplňte, hlavně děvčata. Vydáno 1847, moje oblíbená epocha a oblíbené téma, nešťastná láska, nerovné postavení, věno.
Teď budu čistě osobní, takže můžete přeskakovat, následující řádky pro většinu z Vás nejsou vůbec důležité: zase mi došlo, že se mi vždy, v životě, ve filmech, knížkách, líbily děvčata a ženy, které byly samostatné, nezávislé a chytré. Ne, že by exteriér, BMI, majetek, vztah k tundře, bohabojnost atd. nebyly podstatné, ale tohle je ukázkový rozdíl mezi nezbytnými a postačujícími podmínkami, jak známe nejen z ekonomie. Děvče, které bych chtěl pojmout za svou, dejme tomu, životní společnici, bude plus mínus přesně takové – nebo nebude žádné. Vím, že všeobecné názory na mé představy o ženách jsou přesně opačné, než jak to píšu úvodem odstavce, ale sám moc dobře vím, co se mi líbí a jak to opravdu je, nikdo mě nemůže znát tak, jak se znám já sám. A jak sleduju své skutečné kamarádky a další „ženy mého života“, které jsou všechny dost chytré, tak ty v tom mají jasno – a ty ostatní mě zajímají asi jako momentální politická situace ve Svazijsku.
Svazijsko, Afrika
Jana Eyrová je hodně poučné čtení a svým způsobem základní text pro ty, kteří chtějí pochopit vývoj ženské emancipace. Vnitřní rozhovory a úvahy hlavní hrdinky jsou pro mě vzhledem k době, kdy knížka spatřila světlo světa, těžko k uvěření. Tady sedí termín „nadčasové“ úplně přesně. Chtěl jsem toho k tomuto tématu napsat plno, ale budu si to muset nechat na jindy, protože už mi to zase moc bobtná. Snad jen to, že Jana tak dlouho dělala drahoty s věnem a zcela neproduktivně čekala na svého vyvoleného, až se z něho vzhledem k věku a dalším okolnostem stal prakticky invalidní mrzák, o kterého se pak ona, když už to věno konečně bylo, musela, chudák, do konce života starat. Kdyby tak ty peníze přišly dřív, to by bylo … všechno mnohem lepší, řekl bych. Ale když má holt někdo pořád dost času, tak se pak nemůže divit. Posledním větám asi všichni nemůžete rozumět, ale také výše píšu, že je vlastně vůbec nemáte číst. To se dělá, todleto?
Za odměnu vytrvalým čtenářům tady vkládám odkaz na výběr svých nejoblíbenějších písniček zmíněné Kate Bush. Některé jsou tam víckrát, ale to není chyba ani omyl, protože něco takového já nikdy nedělám.
Kate Bush - už dávno
Také si můžete poslechnout aktuální písničku týdne, takto asi nejsmutnější, kterou jsem kdy slyšel. A doporučuji ctěné pozornosti celou desku, z níž tato píseň pochází, protože je skvělá a celá ze života mnohem víc, než je třeba mně milé. A je z roku 1975, nápověda.
K hudbě nově hlásím, že díky svému příteli MM jdu v Praze 6. 6. na koncert Smashing Pumpkins, tak se tam můžeme vidět. A kam nejdu, protože budu ještě na Zélandu, ale za sebe hodně doporučuju, je 2. 3. koncert hodně zvláštní kapely Sunn O))), což tedy bude mimořádná divočina, ale určitě a bezpochyby originální až na půdu. A bude to všechno jen ne diskotéka.
To je vše, tím končím, tvá Máňa. Díky za pozornost.

Komentáře

  1. Už dlouho jsem se u nějakého článku tak nezasmála...Janičku (mé já z 19 stol. ) si přečtu

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždyť se tam všude pořád dokola píše, jaká byla drobounká ...

      Vymazat

Okomentovat