pár poznámek mimo ... Ortega, Canetti a zdvižený prst

16. 11.

Už druhý týden se tu věnuji válení, které vlastně střídám jen náplní spojenou s vysokohorským tréninkovým soustředěním, které jsem si u Petra v Solangu naordinoval, takže je dosti času na různé blahodárné činnosti. Jako čtení, poslouchání hudby (zrovna jsem plně ponořen do Faith No More a zejména jejich tři desky let 1992 – 1997 jsou tedy vážně nářez), nejrůznější plánování a, dejme tomu, přemýšlení. Konečně jsem se tedy uprostřed Mannova Doktora Faustuse (k němu víc, až ho zmůžu) dokopal k tomu, co se mi honí hlavou v aktuální podobě už nejpozději od července.

Jak začít. Silným impulsem byla návštěva Ladakhu s partou přátel, kteří už od jara vyjadřovali touhu, abych do plánovaných výletů zařadil trek Markha Valley a výstup na místní šestitisícovku Stok Kangri, přičemž jediným důvodem musel nutně být, a také byl, fakt, že tam chodí každý a mnozí o tom navíc někam napíšou. A také že právě tohle doporučují všechny dostupné, papírové i jiné, průvodce. Mou odpovědí vždy bylo, že sem jedeme právě proto, abychom se něčemu takovému obloukem vyhnuli. Jen zbytky jakési dávné úcty a respektu k mým šedinám zabránili ostřejším hádkám, i když to chlapci, moji hodně dobří přátelé, asi měli sami v sobě dost těžké - všichni čeští turisté, které jsme během svého pobytu potkali, se právě na výše uvedené kopce nebo výšlapy chystali. Výjimkou byli pouze ti, kteří z nich zrovna přišli. Vážně, bez výjimky.

Tam, kde jsme my chodili, jednak v červenci takhle spolu, jednak potom v srpnu s několikrát zmiňovanou exctitelkou (a samozřejmě v září a říjnu s kol. Timkem a pak sám), jsme lidí potkávali naprosté minimum – a většinou vůbec žádné. A to přesto, že šlo o hlavní sezónu a Leh, centrum turistického ruchu celého Ladakhu, byl zápaďáky doslova narvaný. Ne že by to jakkoliv vadilo, ale tam, kde jsme se pohybovali my, jsme byli opravdu prakticky pořád sami, opět takřka bez výjimky. Nejdřív mi to vrtalo hlavou a čekal jsem každý další den, že už to přijde, jakože ty davy; a potom už jsem spíš čekal na to, zda se potvrdí, že to je tak, jak se mi to jeví.

Opět delší úvod, ale už jsem u podstaty věci. Ještě vlastně poslední impuls –v červenci jsem ve stanu četl Pomstu geografie R. Kaplana, kde v jedné kapitole o něčem úplně jiném zmiňuje mého velikánského oblíbence E. Canettiho. Přesně si pamatuji u kterého odstavce mi to všechno docvaklo a slilo se do jednolitého proudu úvah, které tady na čtenáře právě tečou. Canetti, toho si najděte, se proslavil brilantním, byť vůbec ne jednoduchým veledílem Masa a moc – zájemcům doporučuji začít u jeho třídílných pamětí, které jsou z mnoha důvodů skvělým čtením. O čem tahle knížka pojednává je zřejmé už z názvu, napsal ji v roce 1960 a s konečnou platností shrnul myšlenkový vývoj své doby.

José Ortega y Gasset osobně

Souběžně jsem si vzpomněl na dalšího borce, který mě v mých formativních letech ovlivnil ještě více, a v podobném duchu, José Ortegu y Gasset. Konkrétně na jeho Vzpouru davů, vydanou koncem 20. let, o níž by se dalo říct přesně totéž, čím končí předchozí odstavec. Poprvé jsem ji četl na počátku 90. let a už asi nikdy nezjistím, jestli vyjadřovala to, co jsem si už sám jako odrůstající teenager myslel, nebo jestli si od té doby myslím to, co jsem se v ní dočetl. Tipoval bych to první, ale krk bych na to nedal.

Obě zmíněné práce jsou napsané v době, kdy na Západě postupně triumfuje demokracie jako „forma organizace společnosti“. Je to z mnoha pohledů nepřesné, ale myslím, že to takto může zůstat. Demokracie se ještě musela dost rvát, aby ji nesmetly „ismy“ dvacátého století, ale vyšla z nich vítězně a koncem století triumfovala – až tak, že se mluvilo o „konci dějin“ (všichni znají Fukuyamu). Všeobecný názor stavěl demokracii a nacismus/fašismus/komunismus/maoismus do ostrého, systémového protikladu. Já jsem ho přirozeně také zastával, v atmosféře roku 1989 to v mých 16 letech bylo asi nevyhnutelné, ale něco mi tam asi už od začátku nehrálo a budilo ve mně narůstající rozpaky.

Dovršující se demokratizace společnosti podle Ortegy a Canettiho nich skrývala jedno velké nebezpečí. Jak už říkali někteří z otců zakladatelů v Americe, a před nimi i nejbystřejší mozky politických věd minulých staletí, „tyranii většiny“ je třeba postavit fungující hráz. V USA třeba šlo o nevolený Senát (to ale pouze do roku 1913) a Nejvyšší soud, ve Spojeném království Sněmovnu lordů a instituci království, všechno absolutně nedemokratické instituce, které měly vyvažovat to, jak ve volbách rozhodla většina stále se rozšiřujícího okruhu, těch, kteří byli nadáni volebním právem.

Jenže podle těchto dvou pánů nejsou moderní dějiny střetem demokracie a různých ismů, ale čím dál víc konfliktem individualismu a různých podob kolektivismu. A to konfliktem věčným.

Kam patří demokracie v tomto vymezení hracího území není možná zřejmé na první pohled, ale při bližším zamyšlení je to naprosto jasné. Aby nedošlo k omylu – nikterak neřadím z hlediska „uživatelského komfortu“ komunismus a spol. na roveň demokracie. Pouze konstatuji, že jde o značně odlišné, ale pořád svým způsobem kolektivistické formy vlády. Klíčovým dělítkem je způsob, jakým se deleguje pravomoc vládnout, odkud se bere miniaturní menšina, která zbytku vládne, tedy z čeho odvozuje svou legitimitu – a jaké části života jedinců společnost tvořících se toto vládnutí týká. Myslím, že o tom nemůže být moc sporu. Bohužel první rozměr je vnímám jako ten zásadní a ten druhý se dostává stále víc do pozadí.

Znám teorie a názory, mnohé z nich už téměř tisícileté, které říkají, že když chceme žít jako homo sapiens pohromadě, společně, na jedné planetě, je nezbytné najít nějaký způsob organizace toho, co musíme sdílet. Jinak by rozhodovala síla a „člověk člověku by byl vlkem“, abych si vypůjčil klasická slova. Docela by mě lákalo pustit se do úvah, proč je člověku vlastní konfliktní chování, tedy války apod. kratochvíle, ale to nechám na jindy, přece jenom tady píšu o Markha Valley, nebo bych aspoň měl. Takže zpátky do Himálaje a na začátek 20. století. Resp. vlastně můžeme rovnou k dnešku.

Tedy - žijeme v demokracii, asi nejpohodlněji, jak se kdy našemu druhu žilo. Ale musel bych se hodně plést, kdyby zároveň nebylo čím dál zřejmější, že i ta má své jasné limity a stále citelnější úzká místa. Můžeme to svádět – a opět skočím do předchozího odstavce – na definiční znaky lidstva jako společenství chybujících, nedokonalých jedinců a odmávnout to churchillovským bonmotem, že jde o nejlepší ze špatných forem organizace společnosti. Ale pak si, a o tom jsem přesvědčen stále víc a víc, koledujeme o pořádný a opravdu nebezpečný průšvih.

Canetti i Ortega se každý po svém strefují do toho, čemu se dnes trochu obhrouble říká stádní chování. Canetti to posouvá ještě dál a konstatuje, že člověk v davu se chová zcela jinak, než když stojí mimo něj. A dokládá to na chování primitivních kmenů, kde dav neznamená narvané náměstí, ale partu (polo)nahých borců sedících a hulákajících kolem ohně. I tam je ale podle něj člověku vlastní popření jeho individuálního já a přitakání něčemu nadosobnímu, společnému, masovému, jak chcete. Už jsem tu knížku nečetl skoro čtvrtstoletí, ale pokud to tam nepíše, tak mohu dodat sám za sebe: k popření sebe sama nedochází nutně ve jménu něčeho vyššího, jakési kolektivní „entity“ (tenhle výraz používám krajně nerad, ale jiné slovo mě nenapadá, asi málo kyslíku, přece jen skoro tři kilometry), ale v davu se spouští mechanismus, kdy masa přejímá pohled toho, kdo je nejvíc slyšet, resp. komu se podaří společně sdílený prostor nejefektivněji ovládnout.

Elias Canetti

Dnes v časech institucionalizované demokracie to je nesrovnatelně sofistikovanější, než když Hitler fanatizoval davy svým způsobem dokonalými projevy, ale princip je podobný. Dokonce jsme dnes tak daleko, že ta masa nemusí být pohromadě, ale stačí, aby všichni … měli data. Ta vedou k témuž – vypíná se mozek a individuální kritický rozum nahrazuje dav, masa, stádo, jakkoliv definovaná skupina, společenství, kolektiv. A nemylme se, nemusí to vůbec být třída nebo rasa, stačí veřejný zájem nebo bezpečnost, jedince či lidstva, vždy to jen musí být něco, co je všem, nebo přesněji většině, společné. Člověka lze ovládat nejrůznějšími způsoby, které se vyvíjejí tak, jak se vyvíjí technika a komplexita společnosti. Princip je ale neměnný, apeluje se na totéž. To, co fungovalo před statisícem let na africké savaně, funguje stejně i dnes, protože mozek máme prakticky nezměněný. Herci jsou titíž, jen kulisy se mění.

Nechci tu varovat před „plíživě nastupující totalitou“, protože takových hlasů zaznívá i beze mě dost. Spíš chci vyjádřit údiv nad projevy výše nastíněného mechanismu stádního chování i tam, kde jsou všichni zúčastnění svobodní a mají na výběr z relativně početného množství alternativ trávení volného času. V Ladakhu je možné projít milion údolí a vyšplhat na dva miliony kopců, jeden hezčí než druhý. Totéž v bledě modrém třeba na Islandu, ať mluvím sám za sebe. Přesto, když tady vyrazíte mimo Markha Valley, budete sami. Díky Bohu, samozřejmě, jinak bych se třeba já zbláznil a seděl doma za pecí – kdybych tedy nějakou pec měl. Ale je to natolik viditelné, až z toho mrazí, aspoň mě. Když už nám nikdo nevnucuje jednu stranu nebo jednoho Boha, potřebujeme jeden a tentýž trek. A to jen proto, že si ho vybrali všichni ostatní, jiný důvod neexistuje. Že se na to posléze nabalí výdělečné důvody někoho dalšího, je důležitá, ale druhotná záležitost. I bez nich by to vše bylo podobné, ne-li stejné, rozdíly by byly jen v kvantitě, kvalita a princip … ale to se zase opakuju. Sám pro sebe tomu říkám stádnost. Když jedna slečna přijde do školy s dírou na kolenech, za měsíc to nosí všechny – a dnes už se to šíří celoplanetárně rychlostí, že i blesk pokulhává někde vzadu.

Nad čím mi jde rozum stranou je fakt, že když jsme tu v Ladakhu podnikli dost náročný přechod a vyšlápli na krásnou šestitisícovku, i jinak celkem příčetní chlapci stejně zkoušeli domluvit ještě výstup jiný, který se prakticky lišil jen tím, že se na něj chodí víc a je v průvodcích. Že by za něj museli, na rozdíl od již vystoupeného, platit, bylo vedlejší. Zřetelně mi došlo, že jim nejde dobrý pocit ze zvládnutí něčeho, co rozhodně není běžné (pochod přes několik pětitisícových sedel na těžko, tj. bez pomoci oslů a koní) a že to sami vědí – klíčové pro ně bylo, že ostatní by víc ocenili výstup s průvodcem a oslem tam, kam se běžně chodí a co všichni znají, protože toho je plný Facebook a spol. Tedy podstatou věci je, že se neřídí sami sebou a svým míněním, ale tím, co si myslí někdo jiný. Tole je samozřejmě srandovní a bezvýznamný příklad, ale vztaženo na jiné životní situace už to taková legrace není.

Může to být hodně nebezpečný přístup ke světu, protože vždy a všude existuje početně zanedbatelná, ale velmi zarputilá skupina těch, kterým nejde ani tak o peníze nebo něco hmotného, ale o samotný fakt, že mají nad ostatními moc. Moc nad jejich životy, názory, přesvědčeními, čímkoliv. K nim se pak přidávají ti, kteří tu moc umí, řekněme, materializovat a mají jasný, hmatatelný cíl, ale prvotní a nejnebezpečnější hybatelé mohou klidně nominálně splňovat parametry „obyčejného“ člověka. Poznáte je podle toho, že nesnášejí odlišnost a když na ni narazí, snaží se ji za pomoci jakýchkoliv dostupných prostředků potlačit, vtěsnat do daných mantinelů. Pěkně to popsal Goethe ve Wertherovi – většině vadí menšina, kterou ukazuje jako proud řeky. Ta, když se rozlije, zaplaví zahrádky na jejím břehu – a ty patří těm, kteří splňují normy považované za správné. Proto se snaží tok mít pod kontrolou, aby je a jejich majetek nijak neohrožoval.

V tomto uvažování je skryta živná půda pro všechny diktátory a obecně vládce lidských dějin. Ti nejschopnější vůbec nepotřebují používat viditelné násilí, aby ukojili svou touhu po moci nad ostatními. Podstatou jejich úspěchu je nadvláda nad myšlením ostatních, ne nad jejich „těly“. Klíčem je ovládat mozek, který svaly řídí.

Další rozměr zdůrazňuje Ortega – a ten považuji já osobně pro dnešek za více než signifikantní. Používá termín „spokojený mladý muž, specialista“ (nebo tak nějak, přece jen to je dávno a nechce se mi to někde na internetu hledat, ale zhruba toto – a význam přesně tento). Spokojený ve smyslu úspěšný v tom, co si vybral jako svou profesní dráhu – nebo co mu vybralo okolí, aniž to sám ví. Je schopný vydělat peníze a zabezpečit sebe i rodinu, ve svém oboru vyniká. Ortega píše o Americe své doby, těm časům se říkalo „new era“, jako zemi suverénně nejvyspělejší a stojící v čele světových trendů.

Takový mladý specialista dokonale zvládá svůj obor, ale zcela mu chybí všeobecný přehled, zejména povědomí, co bylo dřív a jak to je jinde. Věci jako knížky, filmy, hudbu, divadlo, považuje za marginální, marxistickou nadstavbu, nezajímají ho, nemá na ně čas a mentální kapacitu. Specializace přece umožňuje vyniknout. A Ortega píše, že právě tito mladí, úspěšní specialisté jsou žebříkem, po němž se k moci dostanou ti, pro něž je tou specializací právě moc. Využívají úzkého zaměření společenské a ekonomické elity, která jim vládu nad sebou samými přinese na podnose – a ovládnout bezejmennou masu je pak už technická záležitost.

 Mockrát se mi stalo, a stává se čím dál častěji, že vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé nejsou schopní odpovědět na otázku, jaká je jejich nejoblíbenější kniha, hudební skladba, film. Prostě nic takového nemají, nezajímá je to, nejsou schopní cokoliv jmenovat. Vyčítají mi, že oni se věnují něčemu jinému a že každý přece rozumí tomu svému – a vždy jde v jejich případě o to, čím se živí. Všeobecný přehled jim zcela schází a díky tomu jsou snadno manipulovatelní – a přitom jejich názory jako úspěšných lidí jsou v dnešním světě reflektovány jako názory někoho, kdo přece má co říct a může být vzorem, když se mu tak daří v tom, co dělá. Přesně o tom psal Ortega před devadesáti lety. Když se absolutizovaná touha po spokojenosti (schválně sledujte akcelerující výskyt tohoto termínu) spojí s všemožně podporovaným hédonismem (opět sledujte, čeho všeho si dnes můžete „užívat“ a pro co všechno a jak často se tohle sloveso používá), máme Huxleyho jak vyšitého. Nikoli náhodou v době, kdy Ortega psal svou Vzpouru, klíčilo v Huxleym rozhodnutí pustit se do Krásného nové světa.

Aldous Huxley

A ještě přidám to, co mohu sám sledovat jako trend posledního desetiletí. Klíčovým nástrojem k tomu, jak člověk může odolat tlaku těch, kteří usilují o jeho podrobení, je vlastní, nezávislý rozum. A podstatnou složkou toho, čemu se říká rozum, je paměť, schopnost udržet poznané, a na tomto základě chápat dnešek a ovlivňovat zítřek. Asi nejchytřejší žena, kterou z posledního století znám (tedy ne osobně …), byla H. Arendtová (doporučuji opravdu velmi silně její Původ totalitarismu). A ta napsala prostou větičku: „Myslet znamená pamatovat si“. Pokud si člověk není schopen pamatovat, tedy v tomto smyslu používat svůj mozek a v něm sídlící rozum, není s to v něm vytvářet cokoliv nového. To platí pro geniální vynálezce, hybatele pokroku, stejně jako pro běžné, každodenní činnosti „obyčejného“ člověka, jakých jsou na světě miliardy.

Hannah Arendtová juniorka

Novátorské technologie posledních zhruba dvou dekád umožnily člověku celkem plnohodnotné fungování, aniž by paměť nějak zvlášť zatěžoval. A v době nejrůznějších chytrých mašinek a zmíněných „dat“ všude a pořád se jeví jako zbytečné zanášet kapacitu mozku tím, že si budeme pamatovat to, co si můžeme kdykoliv během pár vteřin najít. To, co obrovským způsobem zefektivňuje produktivní činnost v bezpočtu lidských aktivit, má svou odvrácenou stránku v podobě zakrňování těchto aktivit našeho mozku a jakési mentální degenerace.

Každý sval, pokud jej nepoužíváme, slábne. Stejně tak vůle. A stejně tak mozek. Můžeme jít ale ještě dál: když si nemusíme tolik pamatovat, není nezbytné svět kolem sebe neustále vnímat, prostě poslouchat a reflektovat slyšené a viděné. A podle mého názoru jsou už dnes jasně rozeznatelné důsledky – protože není potřeba si pamatovat, lidé, a to zdaleka nejen ti mladí, nejsou nuceni poslouchat a vnímat. Akademické dráze a obecně komunikaci s lidmi se věnuji od konce 90. let a vývoj v posledních 7 – 10 letech je nepřehlédnutelný. Určitě jste si všimli, že častěji a intenzivněji než dřív zažíváte stav, kdy k někomu mluvíte, on reaguje, ale pak zjistíte, že vůbec nevnímal řečené, že to prošlo kolem něj - bez povšimnutí. A to může být opravdu nebezpečné. Naprosto si netroufám odhadnout, kam to celé může vyústit, ale bezesporu už teď se někteří učí, jak tohoto duchovního deficitu rostoucí části populace využít. Mám z něčeho takového trochu strach, i z důvodů, které jsem se snažil popsat v tomto textu.

Díky za pozornost.