pár poznámek mimo ... o ženách, mužích a tak

14. 11. 2018

Sedím v Solangu, vsi pod sedlem a tunelem Rohtang. Sedlem vede již léta jediná silnice spojující Ladakh se zbytkem Indie, Leh -Manali Highway, tunel je před dokončením – a právě na něm pracuje můj kamarád Petr, u nějž tu už druhý týden velmi komfortně přebývám. Každopádně intenzivní válení prokládané tréninkovými výklusy, mě přimělo k tomu, abych se pokusil hodit na monitor to, co se mi tady už vlastně měsíce honí hlavou. Inspirací a motivací byly jednak některé reakce mých přátel, které nebudu jmenovat, oni Petr a Sam budou vědět, jednak to, co tady všude vidím, jednak romány Jane Austenové. A také je to svým způsobem moje letité téma, což by nemělo mé přátele a studenty moc překvapit. A vlastně mi také přišlo pár rozhořčených komentářů k odstavci týkajícímu se problematiky věna, což zase nepřekvapilo mě. A to byla svým způsobem poslední kapka.

Aby ses pak nedivila ...

Takže žena, muž, rodina, domácnost, role a úlohy, dříve a nyní, tady a u nás, zhruba takto vymezené téma, o věnu se rozepíšu třeba příště. Pochopitelně píšu sám za sebe, nikomu nic nevnucuji, jen využívám - trochu zbaběle – vzdálenosti a své momentální, řekněme, institucionální nezakotvenosti. Prostě, že mi nikdo nemůžete nafackovat a vyhodit mě z práce. Oboje se už několikrát stalo nebo skoro stalo, jakože vážně. A já oboje bez problémů přežil, čili vím, že se není čeho obávat.

Už několikrát jsem v životě slyšel, že když někdo cituje jiné, znamená to, že nemá sám co říct a musí si vypůjčovat. No, vidím to jinak, dost možná naopak, takže mohu klidně začít svým oblíbeným citátem, a to hned dvojitým. Edmund Burke ve svém konstitutivním díle Úvahy o revoluci ve Francii (tuším rok 1790) cituje jeden apokryf, který tady ocituji zase já, protože asi víc, než cokoliv jiného vyjadřuje můj postoj, k této problematice i světu a životu obecně. Zní: „Myslíte si, že vítězíte nad předsudky, a přitom bojujete s přirozeností“. Je v tom tak nějak řečeno vše, ale pokusím se to rozvinout.

Samova reakce přišla na odkaz s rozhlasovou diskusí, který jsem před pár týdny posílal. Stručně řečeno se mě ptal, co se mi na tom nelíbí, že on také považuje za správné, aby s dětmi doma byli oba rodiče, tedy i muž/tatínek, aby to vše nebylo na ženě/mamince. Jednak proto, aby se i ona mohla věnovat něčemu jinému než rodina a domácnost, jednak proto, že dítě při výchově potřebuje mužský element. Souhlas, Same, takto jsi to myslel? Snad ano. Myslím si přesně totéž a dost možná mnohem radikálněji, než kamarád Sam a zřejmě i většina čtenářů. Za prosazováním toho, o čem se mluví ve zmíněné diskusi, vidím primárně dobré úmysly. A k těm se hodí další cizí myšlenka, tentokrát spíše lidová moudrost: “cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“.

Trochu teď opustím linii argumentace skočím na konec. Výše zmiňuji, že Burkovy „Úvahy“ jsou konstitutivní. To je míněno ve smyslu konservativní filosofie, politické i životní. A právě konservativní přístup ke světu stojí a padá s tím, že veškeré myšlenky, nápady, ideje, opatření, kroky, všechno, hodnotí primárně na základě jejich výsledků. Takový přístup není úplně vždy a úplně stoprocentně použitelný, ale kdykoliv jej použít lze, mělo by se tak učinit.

A to my teď můžeme. Realitou světa, v němž se dámou v odkazu prosazované myšlenky daří už dekády uskutečňovat, jsou rozpadající se rodiny (opravdu silně doporučuji přečíst si další formativní práci, tentokrát z oboru sociologie a zpoza Atlantiku – Charles Murray, Příliš mnoho dobra, napsáno necelá dvě století po Burkovi) a počet dětí hluboko pod sebezáchovnou mírou udržení populace. Naše drahá země je tak ukázkovým příkladem obojího, že těžko budeme hledat lepší příklad. Bez externího řešení tohoto stavu (jednoduše bez přistěhovalců odjinud) by počet obyvatel velké většiny vyspělých západních zemí dlouhodobě klesal.

To nemusí být ve stavu akcelerujícího technologického vývoje fatální – ale vždy v historii bylo. Pravidlem již od časů Říma bylo, že civilizace upadající co do počtu obyvatel (a vždy to přirozeně začíná klesajícím počtem mladých lidí, dětí) byla zlikvidována těmi, kde tomu bylo naopak. Kdysi se říkalo „barbaři“, dnes používáme termín „uprchlíci“. Zopakuji, že tomu nyní může být jinak, ale – nemusí. A pohled na (západní) Evropu ukazuje, že vše nasvědčuje zachování v historii ukotvené logiky vývoje. Jde vždy o dlouhodobý proces, který je patrný až zpětným pohledem napříč generacemi, žádné skokové a viditelně katastrofální projevy nemá – ale tím problematičtěji je řešitelný. A pokud se překročí jistá hranice, žádné řešení již neexistuje, jde o nezvratný proces.

Absolutně si netroufám hodnotit, v jaké jsme nyní fázi, takže je určitě zbytečné se pokoušet odhadovat budoucí vývoj; záleží na míře historického, možná i civilizačního optimismu toho kterého konkrétního jedince. Navíc i já coby bytostný konservativec, jsem ochoten přisoudit jistou míru pravděpodobnosti tomu, že to nyní může být jinak, než jak tomu bylo (kdykoliv) v historii.

Ale zpět. Moderní (užívám v tom smyslu, jak jej užívají historické vědy) svět se vyznačuje dovršením procesu ženské emancipace, chcete-li zrovnoprávňování pohlaví. Jde zejména o svět západní, křesťansko-židovský civilizační okruh, ale s jistým fázovým zpožděním můžeme něco takového vysledovat prakticky ve všech oblastech s tím, jak postupuje vývoj společnosti směrem k její technologické a institucionální vyspělosti. Zlomovými momenty bylo období reformace a poté Francouzská revoluce, v ní se projevující a na ni navazující myšlenkové směry. Nakonec Burke píše svůj text v reakci na probíhající pařížské události, které se více než čím jiným projevovaly destrukcí stávajícího světa – a řádu. Tisíciletí vytvářená pravidla fungování společnosti dostala pořádně na frak – ať šlo třeba o způsob mezigeneračního převádění majetku (zjednodušeně řečeno dědění), nebo právě o politická a jiná práva žen jako doposud co do přímého vlivu na fungování společnosti upozaďované složky společnosti.

Osvícenství nahradilo Boha a Bibli coby východisko fungování společnosti absolutizovaným rozumem. Pravidla se již neměla odvozovat od toho, co přinesl Mojžíš z hory a(nebo) historie lidstva, ale od toho, co vnímá dnešní společnost jako správné a spravedlivé. Svět se totiž mění, vyvíjí, a na to musí reagovat i jeho instituce (pojímané v nejširším slova smyslu). Na tom určitě něco pravdy bude, ale své studenty učím, že kdykoliv někdo argumentuje touto vývojovou logikou, je na místě zbystřit a být velmi opatrný. Svým způsobem tady a v této argumentační posloupnosti se rodí koncentrační tábory, gulagy, vražedná pole a velké skoky dvacátého století.

Ale dál k našemu tématu. Právě Francouzská revoluce byla první zkušeností se skokovým a naprostým zrovnoprávněním obou pohlaví co do jejich nominálního politického vlivu – vůbec poprvé v dějinách dostaly, samozřejmě jen na chvíli, ženy volební právo. V podobném rozměru se něco takového opakovalo až v době nástupu bolševiků v Rusku po roce 1917. Výsledky těchto jistě dobrých úmyslů byly v obou případech stejné – a právě pro ženy katastrofální. Hodně podstatným je vymezení pojmu spravedlnost, ale to je čistě filosofická otázka a do ní si netroufám se pouštět. V každém případě jde tento spor minimálně k platónsko-aristotelovské dichotomii, která se v nejbrutálnější možné formě ukázala v již zmíněných hekatombách dvacátého století.

Západní svět postmoderny je demokratický, svobodný, civilizovaný, systémově zbavený projevů masového násilí. Je určitě nejpříjemnějším prostředím k životu, jaký kdy lidská civilizace poznala. Jenže totéž se oprávněně psalo a říkalo na počátku století předcházejícího – a víme, co následovalo. Můžeme slýchat, že lidstvo se poučilo a že hrůzy všech minulých ismů posloužily k tomu, abychom už dál žili jen … šťastně, mírumilovně a spokojeně (tady nemohu nezmínit svým způsobem děsuplnou knížku, o niž jsem už tady také psal, Krásný nový svět mého velkého oblíbence Aldouse Huxleyho).

Když veškeré zmíněné filosofické diskuse minulosti osekáme na dřeň a zkusíme najít společného jmenovatele, tak dojdeme k tomu, co zmiňuje Burke – spor mezi předsudky na jedné a přirozeností na druhé straně. Pro ty, kteří konservatismus definičně odmítají, mohu doporučit někoho, kdo se ke konservativnímu smýšlení opravdu nehlásil, ale říkal svým způsobem totéž – F. A. Hayek, další můj zcela zásadní autor, jeden z hlavních představitelů moderního, toho skutečného liberalismu.

Hayek používá termín „vyrostlý“ řád, pravidla nikým nestvořená, zákony nikým konkrétním nenapsané, přesto všeobecně po staletí respektované a časem prověřené. Nikdy mi nebylo zcela jasné, proč jsou tyto dva přístupy tak stavěny proti sobě, liberální a konservativní, když … Spíš šlo ale o moji neznalost, protože „na stará kolena“ jsem měl zjistit, že už poměrně dlouho jsou v našem světě, zejména na druhé straně Atlantiku, lidé, kteří se hlásí k průniku obou a nepřijde jim to nijak absurdní (zkuste si najít, komu se v Americe říká „kolibřík“).

Čili žena v domácnosti s dětmi a muž vydělávající peníze jako norma/pravidlo je předsudek nebo přirozenost? Podíváte-li se do svatých textů různých náboženství nebo do historie, je odpověď zcela jasná. Nastoupíte-li do vlaku osvícenského uvažování s jeho ideálem všeobecné rovnosti a rovnoprávnosti a doplníte-li to o diskurs světa postmoderny, skončíte na úplně opačném pólu. To, kam se dnes posouváme (pusťte si tu diskusi, vážně, a zapište si libovolný kurs libovolné katedry gender studies na libovolné západní universitě), můžeme vnímat jako neškodné blábolení progresivistů, které mlčící většina časem odsune na smetiště dějin, nebo jako zárodek nebezpečných tendencí, které klidně mohou vést k totalitě budoucnosti.

A že těch náznaků druhého scénáře je všude kolem dost a dost – od povinného třídění odpadů přes zákazy křížků na krku a šátků na hlavě až po povinnou rodičovskou (rozuměj ne-mateřskou dovolenou). Opět si netroufám soudit. Ale že nastane nějaká varianta toho druhého, je tím pravděpodobnější, čím víc těch, kteří si myslí něco jiného, si tento vývoj nechá líbit a bude vše jen mlčky sledovat – a pak se divit. Nebo jinak, že se necháme přeřvat těmi, kteří mají drzost a odvahu obsazovat mediální a vzdělávací/akademický prostor. Buďme velmi opatrní a obezřetní ke všemu, co je navázáno na termín „politická/názorová korektnost“, protože v něm je ukryto možná to vůbec největší nebezpečí budoucí svobodě našich dětí. S výhradami tady doporučím Dějiny 20. století P. Johnsona, který opakovaně používá termín (mravní/morální) “relativismus“ jako prostor, kterým se do civilizovaného světa prodralo to nejhorší, co lidstvo za svou historii poznalo. Bylo to tehdy až nezdravě podobné dnešku – ti, kteří viděli zárodky budoucího nebezpečí, mlčeli, protože přece slušně vychovaný člověk se nehádá a nepřekřikuje, bere v úvahu názory druhých a snaží se nesobecky starat o to, aby nikdo neměl pocit, že ho umenšuje co do jeho „přirozených práv“ (to je další z klíčových termínů, ale o něm taky až jindy).

Než se dostanu ke svému osobnímu názoru, vytknu před závorku fakt, který souvisí s (ekonomickým a sociálním) pokrokem. Těžko se najde někdo mentálně příčetný, kdo by zpochybnil, že pro zdravý vývoj dítěte i rodičů by bylo nejlepší, kdyby mohli být s dětmi doma oba rodiče – a zároveň měli dost prostředků k tomu, aby sobě i dětem poskytli vše, co považují za potřebné a užitečné. Kdyby se všichni měli rádi (a kdyby byli hodní, zdraví, chytří, vzdělaní, charakterní atd .) a nemuseli svůj omezený čas věnovat starostem o to, co budou jíst, kde budou bydlet a všechny ty přízemní záležitosti. Kdyby se mohli plně věnovat tomu, co je podle většinového názoru v životě člověka nejdůležitější. Jenže to je ideál, který je sice s hospodářským vzestupem dnes bližší než kdykoliv v dějinách, ale pořád ještě pro drtivou většinu populace nedosažitelný.

Slavný ekonom minulosti, David Ricardo, se zapsal do učebnic teorií, která říká, úplně zjednodušeně, že ta která země/ekonomika by měla napřít svůj potenciál k tomu, k čemu je nejlépe vybavená, v čem má proti ostatním největší výhodu. Vztaženo k našemu tématu, jestliže tedy musí rodina tříštit své úsilí a dělit je mezi výchovu a získávání obživy, logicky se vyvinul stav, kdy je drtivá většina přímé péče o potomstvo - v jeho raném věku takřka výhradně - svěřena ženě, jejíž výbava v tomto ohledu je ze všech myslitelných pohledů lepší. Jde samozřejmě o normální, asi přijatelněji řečeno průměrnou ženu – a z tohoto pravidla jsou bezesporu výjimky.

Jenže jak už to bývá, když je něco populární, moderní, trendy, vede všeobecně rozšířená stádnost k tomu, že o takové zboží, status, názory atd. usiluje větší počet lidí, než tomu bylo dřív – a bude později. A trendem posledních dekád završujících proces započatý v době osvícenství, je žena usilující o naplnění i jiné než mateřské role, ukázkově v oblastech, které byly doposud doménou mužů. To se nemůže dít jinak než že ukrajuje z času, který by jinak věnovala výchově dětí. Čas nezbytný k získávání obživy se s ekonomickým pokrokem samozřejmě zmenšuje, máme pětidenní pracovní týden a osmihodinový pracovní den (tady v Indii, kde to píšu, se stále pracuje i v sobotu) a je stále běžnější jev, kdy těch dnů i hodin je už dnes reálně méně (resp. může být, nejrůznější expati, vrcholoví manažeři a další moderní otroci si to dělají sami svým rozhodnutím). Jenže toto samozřejmě neplatí o výchově dětí, jimž se musí věnovat minimálně stejný čas, jako kdykoliv předtím – a spíše víc. Jde jen o to, kdo jim ho věnuje.

Tady samozřejmě nastupuje na prvním místě muž-otec. Jenže je tedy muže k výchově dětí ustrojen stejně kvalitně jako žena? Tady opět můžeme diskutovat z pozice vývojové psychologie a podobných vědních oborů – ale třeba i pohledem na praxi vzdělaných a bohatých lidí vyspělého světa. A tam je stav jen mírně odlišný od toho, co bylo běžné v minulosti. Lze to označit za stereotypní, předsudečné chování, jak se to dnes v určitých kruzích děje, nebo to můžeme chápat jako přirozenost.

V dnešním vyspělém světě je skvělé, že toto rozdělení rolí je čím dál víc věcí volby a dohody. Je proto vrcholem absurdity, když se cokoliv týkající se této sféry života dekretuje zákonnými normami. A to je ten největší problém současných diskusí na toto téma. Jistí lidé mají potřebu ostatním, kteří nejsou dostatečně vzdělaní (to je pořád ten samý Platón), moderní, na výši doby atd. nařizovat, co je správné a jak se mají chovat - pochopitelně tedy tak, jak to vidí oni sami. Když už nestačí možnost sama o sobě podpořená i finanční výhodností (to je původní varianta změny z mateřské na rodičovskou dovolenou), nařídíme mužům aspoň ten měsíc. Ze zákona povinně. Včera možnost, dnes měsíc - a za deset let? Tomu se říká princip „Overtonova okna“, zkuste se na tento termín blíž podívat. Za komunismu se u nás říkalo, že stát leze lidem do postele. A co je tohle jiného? Už dnes je v některých zemích našeho civilizačního okruhu zákonně zaváděna praxe tzv. konsensuálního sexu, kdy obě strany musejí vyjádřit souhlas s … To je pouze odlišná větev rostoucí na stejném kmeni jako to, o čem tu píšu. Zní to absurdně a vlastně legračně, co? Ale – co, když to někdo bude chtít vymáhat, jakože bude? A co přijde pak?

Budiž. Sám za sebe jsem pevně rozhodnut, že s dětmi budu doma tak dlouho, jak to bude finančně možné, bez jakéhokoliv ohledu na jakékoliv zákony. Protože mě nenapadá nic důležitějšího, co bych mohl v životě ještě udělat – už mám přece jen svá léta a … rozum. Ale! Samozřejmě s jejich maminkou, společně, oba. Protože jsem kdysi kdesi slyšel, tuším, že to bylo od rodičů, že v životě nepoznali nic lepšího, než když byli s malým dítětem doma. Jako všechno, i toto má své stinné stránky, ale to ostatní je – prý – takové, že se tomu nic nevyrovná. Zřejmě jednou nastane situace, že bude potřeba, aby někdo „chodil do práce“, ať už jakékoliv, a vydělával na živobytí. A protože předpokládám, že budu mít svou ženu rád, nebudu ji chtít o tu radost připravit a vezmu to tedy na sebe. A to samozřejmě i v případě, kdy ona bude moci vydělávat víc než já, protože ... ale to bych se už jen opakoval. Tady si zase vypomohu citací, resp. parafrází slov jedné nejmenované slečny – jediná kariéra, která mě osobně zajímá, je otec.

Jenže k čemu vedou navrhované a přijímané zákony týkající se této problematiky? Ještě zdůrazněme, že zákon má obecnou platnost a týká se všech, to je alfa a omega právního státu. A také připomeňme, že v základech naší zákonnosti je starořímské pravidlo říkající, že není práva bez povinnosti – a naopak. Tedy když všichni muži – potenciální otcové – mají povinnost podílet se rovným dílem na výchově dětí, mají na totéž i právo. A já jsem skálopevně přesvědčen, že takový stav bude naprosté většině žen všechno jen ne vyhovovat. Určitě se najdou ty, které právě o to usilují – ale je jich absolutní menšina. A osobně žádnou takovou neznám. Opravdu by ženám vyhovovalo, kdyby pár měsíců po porodu přišel muž s tím, že teď si bude chtít užít miminka on a že tedy do práce bude chodit ona, protože to je otrava – třeba totiž navíc dře na stavbě nebo v továrně, prostě někde, kde ho to ani trochu nebaví.

Podobná umělá pravidla ve svém důsledku situaci těch, kterým mají na první pohled pomáhat, jednoznačně zhoršují. To jsou ty dobré úmysly z úvodu povídání. Nemám jasno v tom, zda to celé je hloupost nebo nějaké spiknutí, ale je to skoro jedno. Výsledkem bude jen hlubší zaražení klínu mezi muže a ženu v oblasti, kde by se měli shodovat víc než kdekoliv jinde. Vše logicky vede k dlouhodobě stresujícím situacím, jejichž obětí budou ti, o něž by všem zúčastněným mělo jít na prvním místě. Jak se již dnes nade vší pochybnost ví, stresovaní rodiče, zejména maminky, znamená stresované děti. Je to stav, z nějž nikdo nic nemá – jen pár idiotů pocit, že prosadili své a je po jejich. Že mají moc nad životy ostatních. Moc je tady další klíčové slovo, kterému se coby motivaci věnuje méně pozornosti, než si zaslouží.

Mají tu výhodu, že dalším principem právního státu je dodržování zákonů, na nichž se většina (v parlamentu) shodla. Paradoxně tak budoucí ohrožení naší svobody bude spočívat v tom, že teď budeme mlčet a pak pokorně dodržovat zákony, které kdosi z vlastně neznámých, efemérních důvodů prosadil. Jenže vyzývat k nedodržování zákonů je trochu podivná praxe, pro konservativce obzvlášť, mj. proto, že se tím dostává do společnosti těch, s nimiž nechce mít nic společného. Asi proto vypadá dnešní svět tak, jak vypadá, a přes veškerý materiální pokrok je stále tak obtížné nalézat to, co je v životě asi jediné ještě důležitější než děti – tedy štěstí.

Co mě napadá jako pravidlo pro život v tomto světě, je i ve výše zmíněných souvislostech dělat to, co já – a každý sám za sebe - považuji za správné, bez ohledu na to, jak to zrovna teď vidí jakkoliv početná většina. Nenechat si ostatní strkat nos do toho, do čeho jim nic není. A když už nelze jinak, postavit se proti nejrůznějším ze zákona vyplývajícím povinnostem, které se týkají mého vlastního života, který s životem ostatních vůbec nesouvisí. Když nějaká kráva, pardon, vidí svět tak, že chce kojit miminko mezi přednáškami na universitě jen proto, aby z ní mohla být brzy docentka, prosím. Řeknu si „chudák děťátko“… rodiče si nikdo nevybíráme. V žádném případě si ale od někoho takového nenechám nařizovat, jak se ve svém soukromém životě budu chovat já sám.  

Možná ještě obecnější než vše výše uvedené, a to by se také dalo dít před závorku, je jakési vžité přesvědčení, a to už nejen těch, kteří sami sebe považují za elity, že existuje něco jako model, podle nějž mají žít všichni. Jakýsi vzorec, který je třeba naplňovat - a který je pro všechny stejný. Zapomíná se, že i „naše“ desatero bylo z drtivé většiny negativně vymezené; že jde jen o společný jmenovatel, který má umožňovat soužití rozdílných jedinců … ne jedné planetě. Dnes jsme stále více svědky inženýrského přístupu k životů jedinců, kteří jsou sice pořád nominálně svobodní, ale jejichž svoboda je sváděna do jednoho proudu. Operuje se v platónském duchu jednak osobním štěstím těch nešťastníků, kteří sami nemají dost rozumu, aby nahlédli, co je správné a pro ně samotné užitečné, jednak rozšiřujícím se prostorem, kde platí tzv. veřejný zájem. Tedy opět to, co je údajně všem společné.

Trochu se mi to rozjelo, co do délky i tématu, ale nakonec to čtete dobrovolně a … co byste ode mě také čekali, že.