Hlášení z cesty na východ IIb + III



10. 9.

Moji milí,
opět se po cca týdnu hlásím. Dorazil jsem z dalšího hodnotného výletu, ale o něm až níže. Teď dodělat to minulé, takže ... V půlce srpna jsme již s exctitelkou a 2-3 dalšími přáteli vyrazili vozmo z Padumu na konečnou nově budované silničky do vsi Cha. Jízda sama byl zážitek, 40 km přes 3 hodiny, rozhrkaní, ale paráda, s výjimkou vnitrozemí Islandu zcela neevropská. V autě jsme jeli s nově objeveným polským a kanadsko-francouzským kamarádem, k nimž se během cesty přidal jistý 30letý sikh z Amritsaru, Veer, který jel naším směrem předat dar do zdejšího buddhistického kláštera. Ukázal se jako dost borec,
Veer, Amritsar, borec
strávili jsme spolu dva večery a bylo to opravdu zajímavé setkání. Ten klášter byl Pughtal, asi zatím nejhezčí, co jsme tu viděli,
Bivakoviště pod klášterem Phughtal
ale k tomu napíšu časem víc. Hlavně ale ten Veer se ukázal jako mimořádně vzdělaný horal, který před pár lety praštil s dost dobrou prací a už jenom cestuje. A největší fór byl, když jsem se ho zeptal, co dělal tady v klášteře, když tu před pár lety několik měsíců vyučoval angličtinu - ve volném čase tu po odpolednách přelouskal Atlasovu vzpouru Ayn Randové! To mě tedy dostalo tak, jako v životě máloco. Kdo zná, jistě plně chápe, kdo ne, ať si rychle doplní (ale ať začne jejím Zdrojem, který je lepší). Je to něco, jako by si v roce 1940 Hitler vzal za ženu čistokrevnou židovku a ze svatby udělal celostátní vojenskou slavnost, minimálně.
Díky dvěma spolucestovatelům jsme změnili plánovanou trasu a zvolili jsme dosti komerční cestu čistě na jih (tzv. Darcha trek, kdysi hodně chozený teď už podstatně méně – když už, tak spíš ježděný, jak jsme měli zjistit), abychom mohli být aspoň pár dnů spolu - protože jsme si docela rozuměli atd. Prostě se spolucestovatelce líbili, jeden byl vysoký, druhý mladý, oba alternativní, čili prostě ... jsem jako blbec dal na její laní pohledy a bylo to. Byli to milí chlapci, Pascal a Mikolaj, 36 resp. 21, ale jeden neměl ani spacák, ani jeden neměli cokoliv k jídlu, karimatka, věci na vaření, o stanu nemluvě - a směr sedlo 5100 mnm. Polský soudruh měl dokonce jen tílko, protože díky duchovní energii zvládá takhle chodit i v třeskutém mrazu (druhý den pochodu nastydl a dostal ve třicítkách ve stínu horečku, z níž jsem mu pomáhal se dostat ...). Když navíc začal druhý den zcela vážně hlásit, že se snaží vyřešit akutní "existenciální krizi" (cituji), došlo Martině, že asi ani tudy cesta v hledání životního partnera nepovede. Prostě velmi brzy nastalo to, že se od nás oba soudruzi ne úplně plánovaně oddělili (nemocný Mikolaj dokonce s mou dosti drahou mikinou Icebreaker, kterou jsem mu v rámci slovanské výpomoci půjčil, a kdo ví, zda ji jestli někdy uvidím ...). Být hodný a milý je sice pěkná věc, ale ... Že, Marti?
Každopádně jsme přes "českou" vesnici Kargyak postupovali po rodící se silnici k jihu, kde nás čekalo další pětitisícové sedlo Shingo La. Sice silnička, ale zanskarská, tj. zcela nezpevněná, a dokonce ani ne vždy znatelná, pro nás nakonec celkem překvapení, že i tak profláklé to může být moc pěkné - a dost odpočinkové, ve srovnání se začátkem. Tři dny jsme pozorovali slavný kopec Gumburanjon, který buddhisté považují za posvátný -  a fakt je to nádherný pohled, ze všech stran, z nichž jsme měli příležitost.

Kopec Gumburanjon, pohled ze severu
V jeden okamžik se proti nám dokonce řítil i místní Sancho Panza a pro nás, kteří jsme zrovna byli ponořeni do četby Dona Quijota, nebo na něj čerstvě vzpomínali, šlo o mimořádně vtipnou událost. Až do sedla to bylo překvapivě zcela bez turistů, narazili jsme jen na několik (přesně 6) cyklistů. Opět vtipné - jeden den jsme při sestupu potkali nahoru supící pár Bělorusů. A druhý den, o kousek níž, trojice dalších bláznů na kolech – a opět z Běloruska. A ti o té dvojici před sebou nic nevěděli, neznali, nula. Cha ...
Šlapající Dulcinea, Sancho Panza a přihlížející Gumburanjon

Až úplný konec tohoto kdysi slavného treku už stál za houby, regulérní stavba silnice se vším, co k tomu tady patří - tedy i stovkami pracujících Nepálců bydlících tady během krátké pracovní sezóny v podmínkách, nad nimiž by středoevropští odboráři asi žasli. Je to skutečně docela drsná podívaná, každému bych to doporučoval. Pak už to šlo ráz naráz, opět jen ve dvou jsme chytli stopa - tři mladé indické dědičky pracující v bankovním sektoru - do vsi Jispa, která už byla ve státě Himachal Pradesh, kde jsme nejdřív trochu rozladěni nocležili v kempu. Nakonec se z toho ukázala skvělá věc, protože vše bylo zadarmo a platila se jen honosná večeře v jejich restauraci, která teda byla opravdu něco - a opět personál komplet z Nepálu.
Absolvovali jsme tedy kompletní průchod Zanskarem, navíc zdaleka ne nejpřímější cestu, 26 dnů, z toho většina hodně natěžko. Celkem hodnotné, řekl bych. Čekala nás ještě cesta do Lehu po slavné Leh-Manali highway (ofic. název), což mě původně vůbec nelákalo, ale opět se z toho ukázala mimořádná záležitost. Opravdu zkuste, třeba stopem, jako my, nebudete litovat. Po cestě jsme plánovaně vystoupili a přespali v Sarchu, totálním konci světa, odkud jsme pak jeli s cisternou vezoucí z Dillí benzín do Lehu na letiště. Je to na dlouhé povídání, čili to až někdy na besedě - parta řidičů náklaďáků, s nimiž jsme i jedli, co si navařili,
Že užírá jídlo mě, prosím, ale těm chudákům ...
cca pětikilometrová sedla, šííííílená silnice (a jediná spojnice celého Ladakhu s jihem Indie, průjezdná navíc jen od pozdního jara do časného podzimu). Pěkné rozloučení.
Pak už jen dva dny v Lehu a Martina prchla, z Lehu i z mého života - prý pěkné, ale stačilo. No, chápu, čekal jsem to, aspoň se podívala, holka. Jedna z jejích posledních výtek namířených ke mně zněla přesně takto: „To se nemůžeš přestat chovat jako pračlověk? Asi ne …“. Tak reagovala na mé srůstání s životním stylem vlastním těm nejmístnějším z místních. No … Co čekala, že?
Prostě, osaměl jsem tu. Trochu neplánovaně jsem se v Lehu válel o dva dny víc, kam jsem chtěl, zrovna totiž nic nejelo. Tak jsem se věnoval knížkám a dalšímu plánování kam potom, jakože po Indii, ale o tom až jindy. 2. 9. jsem ráno vyrazil lokálním autobusem do obce Tangtse (zbytek autobusu pokračoval dál na východ k superturistickému jezeru Pangong, protože to prostě Lonely Planet a spol. všichni doporučují). Opět přes sedlo skoro 5400 mnm, 90 km, 6,5 hodin, 60 kč, takové tu jsou poměry, výškové, rychlostní a cenové.
Tenhle výlet byl trochu znouzectnost, měl jsem vyhlídnutá sedla 5600-5900 mnm, která (resp. jedno z nich) jsem chtěl natěžko projít minimálně chozenými cestami - a přitom si číst, co to půjde. Totiž! Přibalil jsem si, poprvé v životě, čtečku, jakože elektronickou, kterou mi před dvěma lety přátelé nadělili (děkuji, Béňo, Müllerovi a Štenckovi!) - a na tu jsem si před odjezdem nahrál Fowlesova Mága, svou milovanou knížku, už 3x přečtenou, momentálně asi to nejlepší, co znám. Takhle in už jsem! A jak jsem z ní byl u vytržení, to jsem už dlouho nezažil, pokud vůbec někdy. Fakt doporučuju, jako máloco. A ještě víc doporučuju číst v totální samotě uprostřed himálajské tundry nad 5000 mnm.
Přesný plán jsem neměl, opět rozhodoval osud. Chytl jsem rozhrkaný náklaďák, na jehož korbě jsem po hodně divoké cestě dorazil do vsi Chipra (cca 4450 mnm), kam vezl děvče školou povinné z Lehu. Tam jsem tedy vystoupil a bylo rozhodnuto, že si to pohasím do sedla Yar La, dle map mezi 5600-5700 mnm. Večer byl moc zajímavý, protože ve vsi asi turistu ještě nikdy neviděli a byli mimořádně milí a spontánní. Na návsi zrovna pražili ječmen (z čehož pak vyrábějí tsampu, hlavní zdejší obživu). Místní omladina mi pomáhala za obcí stavět stan,
Mládež v obci Chipra je velmi pracovitá
cokoliv k jídlu mi vnutili zadarmo a nakonec ... mě soudružka ze vsi, 11letá, prostě přišla požádat o ruku!!! Jakože vážně, dost mě to rozhodilo - ne, že bych ... Ale takhle napřímo a otevřeně a asi po půlhodinové známosti to bylo i na mě dost ... 
Tahle nápadnice byla i na mě přece jen moc mladá ...
Každopádně poznala mého maskota tučňáka (Alčo!) a věděla, že žije na Antarktidě a na severním pólu ne, což ... Na to, kde chodí do školy, znalosti, řekl bych, dosti nečekané. Roztomilé bylo, jak na to šla - vzala mi nádobí a jala se ho v potoce umývat, že prý tohle by jako nešlo, abych to dělal já, to přece snad ... Děvčata, učte se.
Nějak jsem jí to vysvětlil a ráno vyrazil směr sedlo. Nikde nikdo, tady turisté asi vůbec nechodí, krásná říčka Bulchen Togpo, pramenící pod ledovcem skoro v 5500 mnm, podél níž se jde pořád nahoru čili navigačně na poměry snadné. Byl jsem čím dál unešenější - jednak tou místní přírodou, protože čím výš, tím regulérnější tundra (v krátkém proužku podél řeky),
Himálajská tundra v 5 kilometrech
dva bivaky 5300 mnm, jeden těsně pod 5000, jednak tím Fowlesem! Moc jsem toho nenašlapal, tak 3 h denně, jinak jsem se válel ve stanu, vařil a četl. Takhle nějak jsem si to představoval a takhle nějak to plánuju dál, pokud tady budu sám. To je tak skvělá knížka, až mi úplně zůstává rozum stát - a jak závidím všem, kteří ji budou číst poprvé, to si ani neumíte představit.
 Porazil jsem ho za necelé čtyři dny a rovnou přešel k dalšímu Fowlesovi, Francouzově milence, s kterou jsem u něj onehdy úplně začínal. A tu vlastně končím dnes ..
Už toho vlastně moc nového nečtu, předtím jsem v Lehu za den přečetl po x letech Fitzgeraldova Gatsbyho, kterého už přes čtvrtstoletí považuju za jedno z vrcholných děl světové literatury nejen 20. století. Tyhle knížky mají tu výhodu, že jsou jednak skvěle napsané a je čistá radost je číst už jen kvůli tomu, jednak po nějakém časovém odstupu v nich člověk vidí něco úplně nového nebo dokonce úplně jiného. Po nějakém časovém odstupu nebo, jako v mém případě, po nějaké intenzivní životní zkušenosti. Čtu rád odmala, ale asi nikdy mě to nebavilo jako tohle léto – a jako poslední týden tohoto léta. Plánoval jsem, co Vám k tomu Mágovi všechno napíšu, ale asi to nechám být, aby to nebylo úplně jako ve škole, co? Nebo si napište, koho to zajímá a kdo to znáte ... To je nápad, tak já napíšu víc tomu, kdo si o tom bude chtít promluvit, ať neotravuju ostatní (pokud to tedy někdo vůbec čte).
Při pochodu, jak jsem se rozhlížel tou úchvatnou krajinou, mi docházelo, že opravdu tohle je přesně to, k čemu jsem dospěl jako k tomu svému, místu, kde je mi asi vůbec nejlíp. Kde se cítím doma – bez ohledu na vše ostatní. Tundra a kopce, nikoliv nutně tady v Himálaji. Hlavou mi pořád hučela Telegraph Road v Křesťanově kongeniálním českém překladu a přesně jsem kolem sebe viděl, co mají znamenat slova „tak důvěřuj ve mně/dej kočímu bič/já vezmu tě s sebou/a odvedu pryč/ode všech temnot/a vysokejch zdí/od všeho strachu/co v ulicích spí“. Přesně tohle a přesně tady. Kousek nad 5 km jsem tady v této náladě potkal pár pasteveckých stanů, kde místní dámy několika generací přes léto obstarávají dobytek – pozvaly mě na čaj, dorozumívali jsme se úsměvy a rozinkami a … bylo.
A taky jsem si cestou připomněl, že chci lidi kolem sebe upozornit na jednu věc: před létem měli v Levných knihách Kratochvílovu knížku „Objevitelé a dobyvatelé“, s níž jsem vyrůstal a která tomu, koho to bude zajímat, objasní, proč tady teď píšu zrovna tohle. Kdyby to nějaká z Vás viděla podobně, ať se ozve, protože tohle už asi jiné nebude – a přece jen, čas běží, že.
Bivak pod sedlem Yar La, Bulchen Togpo, Miles Davis ...
A když si na nějakém takovém místě postavíte stan, uvaříte popříchodovou kávičku, pustíte Bitches Brew v jedné z mnoha koncertních verzí a do toho si čtete, co se všechno dělo na ostrově Fraxos a jak to bylo a nebylo s tou trhlou Alison, ani vás nenapadne, aby vám vadilo, že jste tam sám a že tahat na zádech 35 kilo v takovéhle výšce … Jo, nečekal jsem to, ale bylo to vážně skvělý. Čistá radost z věcí, k nimž člověk nikoho dalšího nepotřebuje – když ten nikdo jiný nějakým řízením osudu není. Vystačit si sám je dovednost, k níž jsem dlouho směřoval … Ten Dalibor a ten nejmenovaný hudební nástroj ... Blábolení, no, ale co.
Třetí den tedy sedlo, úchvatné rozhledy na okolní kopce přes šest kilometrů, podle hodinek kolem 5740 mnm, podle mapy o kousek méně, Yar La. A pak dolů, od 5500 mnm už opět podél vody bez možnosti se ztratit. Každou noc bivak u bublající vody kousek od hlavy, což je věc, která mi dělá převelice dobře a kterou mám dokonce od jedné skvělé ušní lékařky vysloveně doporučenou. Nic nového, pořád totéž, vyvářím jako o závod (akorát tedy samotného a pro samotného mě to úplně neuspokojuje …), dočítám Mága, ale to už jsem psal. Od pěti kilometrů dost početná stáda jaků, kteří na mě zírají jako … jaci. Na konci údolí docházím k prvním třem domkům (úplně konečná roztahané vesničky Tukla, tady zvané Thaseru) a neplánovaně v jednom z nich končím na byt a stravu. ne že bych cokoliv z toho potřeboval, ale holt ty dobré skutky, že.
A aby toho dobra nebylo dost, pomáhám zde dvěma dámám se sklizní – prostě jim odpoledne na zádech nosím z hromady na poli do baráku bezpočet pytlů s nasekanou slámou, krmivo pro zvířata na dlouhou a drsnou zimu.
Na chvíli zemědělcem, Thaseru, obec Tukla
Muži jsou pryč za výdělečnou prací a děvčata se tedy věnují své historické roli. Jedna tu má pětiměsíční mimčo, které hlídá babička, takže občas odběhne nakojit, občas odehnat neposlušné jaky a do toho průběžně pytluje slámu. V téhle výšce to je dost dřina a sem bych poslal ty chytráky, kteří vykládají o osvobozující roli fyzické práce na čerstvém vzduchu. Jo, jednou za rok mě to bavilo, dokonce moc, ale … Večer přišel manžel té, u nichž jsem nocoval, večeře i snídaně byly výborné a celkově další krásný zážitek.
Ráno prchám už po silničce dolů, trochu mi to tady připomíná nějaké Švýcarsko – před válkou, spíš první. Ale už asfalt a elektřinu a je to hodně znát na tom, jak se jim tu žije. Asi už to není autentické, že, ale … Na tyhle kecy jsem fakt háklivej, tak pozor. Na milionu věcí tady vidíte, jak blahodárné pro jejich životy tyhle pro nás přirozené a bezvýznamné věci jsou. Ale o tom zase budu psát jinde. Docházím k hlavní silničce v obci Ligtsey, kde je zároveň soutok s burácející řekou Indus, podél níž se další den, stopem, dostanu do Lehu. Dokonce mě berou vojáci, což se mi ještě nestalo. Ještě předtím tady navazuju družbu s dělníky budujícími silnici. Jsou opět odjinud, z Bengálu na jihovýchodu Indie, vůbec neumějí anglicky, ale moc si rozumíme.
A pak zase dál, napíšu, teď už to bude směr Kašmír.
Po rekordně dlouhé přestávce jsem obnovil akci písnička týdne, tak si ji pusťte. Věnováno pánům Musilovi a Klofáčovi, méně známá písnička skvělé americké kapely z jejich podle mě vůbec nejlepší desky – z níž ale na pražském koncertu počátkem července nezaznělo vůbec nic.
Mějte se krásně, myslím na Vás.



Další fotky k výše uvedenému příspěvku najdete tada tady.

Komentáře