pár poznámek mimo ... o recyklaci a dalších hrůzách


Když jsem v prosinci v Deníku N uveřejnil svůj text reagující na klimatický summit OSN v Katovicích, setkal se celkem očekávaně s razantním odporem. Mezi odmítavými reakcemi byly mj. i ty poukazující na mou nedostatečnou erudici v otázkách ochrany planety a nakládání s jejími zdroji, protože jako ekonom bych vůbec neměl mít odvahu - častěji zaznívalo drzost - se k čemukoliv takovému vyjadřovat. Úplně pominu, že nominální vzdělání v jednom oboru naprosto nevylučuje rozsáhlé znalosti v oborech jiných – sám takových lidí kolem sebe znám opravdu hodně. Dalšími reakcemi adresovanými už přímo do Deníku N prý byly hrozby zrušením předplatného apod., ale to už mám pouze z druhé ruky. Níže uvedený text přijat pak vůbec nebyl – což není nic proti ničemu, samozřejmě. Jen tedy důvody směřovaly na nedostatečnou a nepodloženou argumentaci, můj přístup byl dokonce označen, ech, za „nepoctivý“ (to cituji). A jako důkaz, že nemám pravdu a že leccos je úplně jinak, mi byl z redakce zaslán odkaz na stránky Greenpeace …. Asi tak.
Tyto řádky mají být o tom, že de facto nikdy v historii lidstva neexistovala významnější ekonomická otázka s klíčovými ekonomickými předpoklady a závěry, než je právě přístup člověka k životnímu prostředí a chcete-li nakládání s omezenými zdroji. Už samotné počátky ekonomie jsou spjaty s dvěma základními otázkami a varováními – kdy dojdou dostupné zdroje a kolik lidí planeta Země unese, než nutně začne finální hladomor. Doba, kdy jsme tu neměli podle předpovědí jako lidský druh existovat, už se počítá minimálně na několik staletí. Varování jsou sice stále sofistikovanější, ale zaznívají pořád – jen konkrétní hrozba průběžně mění, nezřídka i k pravému opaku toho, co nás mělo zabít před pár lety. O tom ale napíšu jindy, protože toto téma si zaslouží samostatné povídání. Zatím jen pozdravím slečnu Gretu T., aktuální apokalyptičku č. 1 a do Deníku N a všech rádoby objektivních médií posílám dotaz na erudici a podloženost názorů tohoto asi milého a upřímného děvčete, které je napříč planetou citováno ...
Loni bylo pozdě ...
Co se týče zdrojů, ekonomie používá termín vzácnost. V něm je už i pro laika obsaženo vše – vzácný statek musí poskytovat užitek a tudíž má z nějakého důvodu aspoň pro někoho svou hodnotu. Taková je vlastně i jeho definice. Užitek může mít nejrůznější podobu, od čistě materiální podoby až k „duševní“ potěše ze samotné jeho existence. Je evidentní, že vzácnost jednotlivých přírodních zdrojů se s časem poměrně dramaticky vyvíjí, stejně jako podoba onoho užitku. To je ovšem zase téma na samostatný text a zde to zatím nechme stranou jako nespornou danost.
Co není ekonomické, nemůže být ekologické. Takovým tvrzením lze asi nadzvednout ze židle drtivou většinu těch, kteří berou svůj světonázor z mediálního prostor. Podstatná část veřejnosti je dokonce přesvědčená o neoddiskutovatelnosti pravého opaku – že totiž lpění na ekonomickém rozměru života přivedlo planetu tam, kde se podle nich nachází – stačí si přečíst třeba jeden z posledních globálních bestsellerů „Sapiens“ Y.. N. Harariho, který vlastně o ničem jiném není. Autor těchto řádků je pevně přesvědčen o tom, že hypertrofovaným vyzdvihováním ekologického na úkor ekonomického a stavěním těchto dvou charakteristik lidské aktivity proti sobě děláme planetě medvědí službu.
Škůdce osobně.
Nejen v ekonomii platí zákon nezamýšleného účinku. A stejně tak to je s termínem morální hazard, který sice pochází z ekonomie, ale vztáhnout jde na velkou část lidských aktivit. Morální hazard znamená, že se některými dobře míněnými opatřeními podporuje jednání a chování, které by, na té nejobecnější rovině, rozhodně podporováno být nemělo. Často i takové, kterému se těmito opatřeními snažíme předejít. Ukázkovým příkladem jsou pojištění vkladů, sociální dávky, ochranná cla, biopaliva a podobná opatření, která prakticky všichni na úplném začátku oslavovali jako jednoznačné dobro. Aktuálně jde třeba o dotované třídění odpadu a jeho recyklaci, zabrousíme-li do hájemství ochrany přírody. V dnešním světě najdeme průniků obou ekonomických zákonů ze začátku odstavce o hodně víc než je zdrávo. A dobrý ekonom se prý pozná podle toho, že dokáže odhadnout skryté, dlouhodobé a zejména nezamýšlené účinky lidského jednání.
Zkusme tedy pár větami objasnit, proč je snaha o maximální možné třídění odpadů při dnešních technologiích čistě škodlivou a zdroji plýtvající aktivitou. A proč tomu ani jinak nemůže být, i kdyby celý svět říkal a na neprůstřelně se tvářících číslech dokládal něco jiného. Všechny ty barevné popelnice a kontejnery po městech západního světa mají jedno společné – nebyla by tu ani jedna, kdyby na ně nešly dotace z tzv. veřejných rozpočtů. Mainstreamoví - což bohužel většinou znamená špatní – ekonomové nám obratem vysvětlí pochybenost takového tvrzení, protože všichni přece uznáváme existenci tzv. externalit a nutnost právě z nich vyplývající problémy nějak řešit. Tedy objektivní existenci ekonomické aktivity, která je potřebná a přínosná, přestože se nikomu nevyplatí. Uvedou nějaký učebnicový příklad (třeba maják nebo právě čistý vzduch) a tím končí veškerá diskuse. Že třídění PET lahví a podobné kroky jsou něco absolutně jiného asi ani sami nevědí – jenže používají cizí slova a znějí tak, že tomu přece musejí rozumět, takže se o jejich slovech nepochybuje.¨

Zpět k popelnicím na tříděný odpad. Pokud by je po ulicích rozmísťovala soukromá firma usilující o zisk, tedy pokud by to byla ekonomická aktivita, bylo by to něco absolutně jiného. Je klidně možné, že tak tomu jednou i bude, ale při stávajících technologiích je něco takového jednoznačná ztráta a to na všech úrovních, včetně té čistě ekologické – a tam pravděpodobně vůbec nejvíc.
Proč? Je-li třeba nějakou lidskou aktivitu dotovat, znamená to, že se, laicky řečeno, bez dotací nevyplatí. To za použití ekonomických termínů znamená, že jsou náklady s touto aktivitou spojené vyšší než výnosy z ní, tedy že by pro podnikatele znamenala ztrátu.
Klíčovým je porozumění tomu, co je v předchozí větě míněno slovem náklady. Přestože to všichni známe, nějak se v tomto případě tváříme, že to je jinak. Jde o náklady na používané zdroje v nejširším slova smyslu, tedy na technologie, lidskou práci, energie, suroviny, v různém poměru. Jestliže je taková činnost ztrátová a musí se dotovat, znamená to, že veškeré spočítatelné (to je důležité slovo) náklady jsou vyšší, než to, co na základě jejich použití získáme. Že tedy bez této aktivity by mohla být část nákladů, která vede ke ztrátě, jednoduše ušetřena. Že tedy dotovaná popelnice sloužící k šetření vzácnými zdroji znamená vyšší spotřebu takových zdrojů, než kdyby žádná taková popelnice nebyla. Jinými slovy, abychom ušetřili kousek lesa na jedné straně musíme jinde větší kus stejného lesa vykácet. Ekonomicky tady není o čem diskutovat, deštné pralesy dnešního světa by mohly vyprávět, zač vděčí v poslední dekádě třeba právě tzv. biopalivům.
Když se někdy dostane diskuse až sem, což je ale výjimečné, přijdou ke slovu zmíněné termíny externalita a spočítatelnost. Obhájci těchto opatření argumentují tím, že ne všechno lze vyčíslit a převést na peníze (to je hodně oblíbený obrat) a že kdo to dělá, podřezává planetě větev. Většinou pak dojde na (skoro jistě smyšlenou) větu indiánského náčelníka Seattla, že peníze se nedají jíst atd. A tím diskuse zpravidla končí, protože peníze se opravdu jíst nedají. Že.
Jenže by končit neměla. Stoupenci nevyčíslitelnosti přínosů (třeba třídění PET lahví) trvají na tom, že prostě jde o činnost s pozitivním výsledkem, přestože podle jejich vlastní výchozí premisy pro taková tvrzení nemůže existovat doložitelný důkaz. Nejčastějším důkazem bývá prostě pocit, že to je správné; že jde o fakt, který všichni znají a celý svět se podle něj řídí – nebo by aspoň měl. Ale pocit či dojem jsou vše, protože řeč čísel je úplně jiná. Jenže tu oni odmítají. Přitom právě těm číslům lidstvo bez nadsázky vděčí za to, že stále existuje. Pokud by lidské jednání nebylo předmětem rozhodování na tolik proklínaném trhu, zdroje by neměly svou cenu, nevědělo by se o jejich vzácnosti a skoro jistě by už ty klíčové byly dávno vyčerpány – a ty nové by se nikdy neobjevily, protože by o to nikdo neměl důvod usilovat. Lidskou činnost odjakživa motivuje zisk, ať už má jakoukoliv podobu. Zisk lze totiž také vymezit jako úsilí získat zítra víc než včera s vynaložením menší námahy (většinou měřené počtem hodin práce). Snaha jít proti tomuto trendu je skutečným hazardem nejen s lidstvem, ale i s přírodou a jejími zdroji, byť se bude stokrát tvářit jinak.
Ukázkově to vidíme třeba na ostrovech odpadků uprostřed oceánů, které jsou aktuálně jedním z klíčových důkazů devastující činnosti moderního člověka. Stoupenci záchrany světa si pořizují jejich pasy, aby ostatním ukázali, o jak velký problém jde. A skoro nikdo nepíše o tom, jak tento jev souvisí s výše popsaným dotováním třídění odpadů v Praze. Absurdní? Tak zkusme zatím pouze teoretickému vysvětlení dát konkrétní, bohužel až moc hmatatelnou podobu. V Malešicích stojí barevná popelnice na tříděné plasty, která je dotovaná, protože jinak by její obsah skončil v nedaleké spalovně. Popelnice obsahuje PET lahve, které po jejich použití zatím stále nelze použít k ničemu jinému, co by se jakkoliv vyplatilo. Někdo je tedy dotovaně sváží na jedno místo. Teoreticky se z nich může stát třeba fleecová bunda, ale to vyžaduje další dotace, tedy další peníze, kterých je definičně vždy nedostatek. 
Takže problém se z malešické ulice dostal někam na okraj Prahy. Co teď? Objeví se podnikavý mládenec s logickým nápadem – je tu nepotřebný odpad a jsou tu peníze, které kdosi (nepřímo nějak propojený s Ministerstvem životního prostředí a jeho rozpočtem) nabízí tomu, kdo jej zbaví starostí kam s ním, protože skládky a spalovny jsou předem vyloučeny. Ten od něj inkasuje dotace a odpad prostě odveze. Teď nastupuje podstatná část celé hry, že se dotyčný představitel ministerstva přestane starat o to, kam vše zmizí – tím celou akci usnadní. Pokud to neudělá, bude nutné si třeba něco vymyslet a doložit, což ale vždy nějak jde.
V Hamburku už čeká obrovská nákladní loď přeplněná kontejnery až po okraj narvanými PET lahvemi (ale i dalším odpadem, toto je pouze příklad) z celé Evropy. Zazní siréna a loď jede – někam, kam ji pustí. Buď za úplatek (to fungovalo dokonale do obrovského skandálu z půlky 90. let, kdy se ve vnitrozemí Číny objevilo celé údolí zaplnění PET lahvemi z Evropy) nebo za drobný „likvidační“ poplatek do jihovýchodní Asie (o tom už se všeobecně ví a dávno to prorazilo i do hlavních zpráv, viz třeba večerní Události na ČT24 v pondělí 29. 4. 2019), odkud přes obří řeky doplují přímo do moře. Nebo prostě přímo tam, kde to nikomu nepatří, tedy rovnou do oceánu. A celé se to opakuje se stovkami lodí po celém vyspělém světě, kde spalování a skládkování už dávno není trendy.
Kdyby dotyčný odpad nebyl tříděn, byl by prostě spálen nebo by skončil na supermoderních skládkách. Tedy bez dotací na popelnice by tyto ostrovy buď vůbec nevznikly, nebo by byly podstatně menší. Argumentace tím, že uprostřed Pacifiku se kumulují odpadky lokálně vyprodukované a pak  přinášené mamutími toky jižní Asie a indického subkontinentu je legrační pro všechny, kdo do těchto regionů někdy zavítali. Tyto země jsou ve srovnání se západem (super)chudé a PET lahev tam rozhodně není něčím, co by se vyhazovalo a dál nezužitkovalo, stejně, jako tomu bylo ještě poměrně nedávno u nás. A to zatím nepadlo ani slovo o tom, jak šokující jsou emise dopravních tankerů ve srovnání s čímkoliv dalším – to už si dnes lze poměrně snadno vyhledat z veřejných zdrojů na internetu. Paradoxně je tedy ten, kdo doma PET lahve nadšeně třídí, mnohem větším škůdcem přírody a planety než primitiv, který je odveze a vyhodí do nejbližšího křoví za domem. Vytříděná PET láhev putuje přes celou planetu, aby v lepším případě stejně skončila ve spalovně nebo na skládce - v tom horším a nejspíš pravděpodobnějším někde v horském údolí, v řece nebo v oceánu. Rozdíl je ten, že s tou dopravou je spojená spousta zbytečných emisí a nákladů, které by vzniknout vůbec nemusely. 
Odpad byl historicky jedním z podstatných ekonomických zdrojů, dokud se jej nezhostili spasitelé planety a veřejné rozpočty. Tím, co podle ekonomie chrání životní prostředí nejefektivněji, jsou dobře definovaná vlastnická práva – proto jsou ukázkovým případem znečištění oceány, které nikomu nepatří. Čili nikoliv příliš ekonomie a trhu, ale naopak vynucovaná absence ekonomického rozměru lidské činnosti vede k plýtvání omezenými zdroji. Celé generace to bylo tak, že jste platil za popelnici soukromé firmě, která váš odpad odvezla jiné soukromé firmě, která odpad zlikvidovala a u níž skončila část vašich peněz. Všichni na tom nějakým způsobem vydělali a to byl také hlavní důvod, proč toto podnikání provozovali. Dnes do tohoto přirozeného řetězce vstoupila, možná kdysi i blahodárná, ale pomýlená snaha spasit planetu. A výsledek vidíme třeba na těch ostrovech z odpadků jako ukázkovém důkazu platnosti zákona nezamýšleného účinku. Ale to už bychom pouze opakovali výše řečené.
Podobných absurdních případů je právě oblast ochrany životního prostředí plná (kdysi dávno jsem o tom něco sepsal pro předbabišovské Lidové noviny a mám pocit, že to pořád sedí). Pouze narozdíl od tam zmíněného případu ze Švýcarska minulého století jde dnes o tak sofistikované náhody, že se těžko zbavíme dojmu účelového chování někoho, kdo snahu o záchranu planety jen předstírá a někde v skrytu počítá miliony, které mu - bohužel nejen - od ekologických nadšenců putují každodenně někam na anonymní účet.

Komentáře