Když jsem v prosinci v Deníku N uveřejnil svůj text reagující
na klimatický summit OSN v Katovicích, setkal se celkem očekávaně
s razantním odporem. Mezi odmítavými reakcemi byly mj.
i ty poukazující na mou
nedostatečnou erudici v otázkách ochrany planety a nakládání s
jejími
zdroji, protože jako ekonom bych vůbec neměl mít odvahu - častěji zaznívalo drzost - se k čemukoliv
takovému vyjadřovat. Úplně pominu, že nominální vzdělání v
jednom oboru naprosto nevylučuje rozsáhlé znalosti v oborech
jiných – sám takových lidí kolem sebe znám opravdu hodně.
Dalšími reakcemi
adresovanými už přímo do Deníku N prý byly hrozby zrušením
předplatného apod., ale to už mám pouze z druhé ruky. Níže
uvedený text přijat pak vůbec nebyl – což není nic proti ničemu,
samozřejmě. Jen tedy důvody směřovaly na nedostatečnou a
nepodloženou argumentaci, můj přístup byl dokonce označen, ech,
za „nepoctivý“ (to cituji). A jako důkaz, že nemám pravdu a
že leccos je úplně jinak, mi byl z redakce zaslán odkaz na
stránky Greenpeace …. Asi tak.
Tyto
řádky mají být o tom, že de
facto nikdy v historii lidstva neexistovala významnější
ekonomická otázka s klíčovými ekonomickými předpoklady a
závěry, než je právě přístup
člověka k životnímu prostředí a chcete-li nakládání s
omezenými zdroji. Už samotné počátky ekonomie jsou spjaty s
dvěma základními otázkami a varováními – kdy dojdou dostupné
zdroje a kolik lidí planeta Země unese, než nutně začne finální
hladomor. Doba, kdy jsme tu neměli podle předpovědí jako lidský
druh existovat, už se počítá minimálně na několik staletí.
Varování jsou sice stále
sofistikovanější, ale zaznívají pořád – jen konkrétní
hrozba průběžně mění, nezřídka i k pravému opaku toho, co
nás mělo zabít před pár lety. O tom ale napíšu jindy, protože
toto téma si zaslouží samostatné povídání. Zatím jen pozdravím slečnu Gretu T., aktuální apokalyptičku č. 1 a do Deníku N a všech rádoby objektivních médií posílám dotaz na erudici a podloženost názorů tohoto asi milého a upřímného děvčete, které je napříč planetou citováno ...
 |
| Loni bylo pozdě ... |
Co
se týče zdrojů, ekonomie používá termín vzácnost. V něm je
už i pro laika obsaženo vše – vzácný statek musí poskytovat
užitek a tudíž má z nějakého důvodu aspoň pro někoho svou
hodnotu. Taková je vlastně i jeho definice. Užitek může mít
nejrůznější podobu, od čistě materiální podoby až k
„duševní“ potěše ze samotné jeho existence. Je evidentní,
že vzácnost jednotlivých přírodních zdrojů se s časem poměrně
dramaticky vyvíjí, stejně jako podoba onoho užitku. To je ovšem
zase téma na samostatný text a zde to zatím nechme stranou jako
nespornou danost.
Co
není ekonomické, nemůže být ekologické. Takovým tvrzením lze
asi nadzvednout ze židle drtivou většinu těch, kteří berou svůj
světonázor z mediálního prostor. Podstatná část veřejnosti je
dokonce přesvědčená o neoddiskutovatelnosti pravého opaku – že
totiž lpění na ekonomickém rozměru života přivedlo planetu
tam, kde se podle nich nachází – stačí si přečíst třeba
jeden z posledních globálních bestsellerů „Sapiens“ Y.. N.
Harariho, který vlastně o ničem jiném není. Autor těchto řádků
je pevně přesvědčen o tom, že hypertrofovaným vyzdvihováním
ekologického na úkor ekonomického a stavěním těchto dvou
charakteristik lidské aktivity proti sobě děláme planetě medvědí
službu.
 |
| Škůdce osobně. |
Nejen
v ekonomii platí zákon nezamýšleného
účinku. A stejně tak to je s termínem morální hazard, který
sice pochází z ekonomie, ale vztáhnout jde na velkou část
lidských aktivit. Morální hazard znamená, že se některými
dobře míněnými opatřeními podporuje jednání a chování,
které by, na té nejobecnější rovině, rozhodně podporováno být
nemělo. Často i takové, kterému se těmito opatřeními snažíme
předejít. Ukázkovým příkladem jsou pojištění vkladů,
sociální dávky, ochranná cla, biopaliva a podobná opatření,
která prakticky všichni na úplném začátku oslavovali jako
jednoznačné dobro. Aktuálně jde třeba o dotované třídění
odpadu a jeho recyklaci, zabrousíme-li do hájemství ochrany
přírody. V dnešním světě najdeme průniků obou ekonomických
zákonů ze začátku odstavce o hodně víc než je zdrávo. A dobrý
ekonom se prý pozná podle toho, že dokáže odhadnout skryté,
dlouhodobé a zejména nezamýšlené účinky lidského jednání.
Zkusme
tedy pár větami objasnit, proč je snaha o maximální možné
třídění odpadů při dnešních technologiích čistě škodlivou
a zdroji plýtvající aktivitou. A proč tomu ani jinak nemůže
být, i kdyby celý svět říkal a na neprůstřelně se
tvářících číslech dokládal něco jiného. Všechny ty barevné
popelnice a kontejnery po městech západního světa mají jedno
společné – nebyla by tu ani jedna, kdyby na ně nešly dotace z
tzv. veřejných rozpočtů. Mainstreamoví - což bohužel většinou
znamená špatní – ekonomové nám obratem vysvětlí pochybenost
takového tvrzení, protože všichni přece uznáváme existenci
tzv. externalit a nutnost právě z nich vyplývající problémy
nějak řešit. Tedy objektivní existenci ekonomické aktivity,
která je potřebná a přínosná, přestože se nikomu nevyplatí.
Uvedou nějaký učebnicový příklad (třeba maják nebo právě
čistý vzduch) a tím končí veškerá diskuse. Že třídění PET
lahví a podobné kroky jsou něco absolutně jiného asi ani sami
nevědí – jenže používají cizí slova a znějí tak, že tomu
přece musejí rozumět, takže se o jejich slovech nepochybuje.¨
Zpět
k popelnicím na tříděný odpad. Pokud by je po ulicích
rozmísťovala soukromá firma usilující o zisk, tedy pokud by to
byla ekonomická aktivita, bylo by to něco absolutně jiného. Je
klidně možné, že tak tomu jednou i bude, ale při stávajících
technologiích je něco takového jednoznačná ztráta a to na všech
úrovních, včetně té čistě ekologické – a tam pravděpodobně
vůbec nejvíc.
Proč?
Je-li třeba nějakou lidskou aktivitu dotovat, znamená to, že se,
laicky řečeno, bez dotací nevyplatí. To za použití ekonomických
termínů znamená, že jsou náklady s touto aktivitou spojené
vyšší než výnosy z ní, tedy že by pro podnikatele znamenala
ztrátu.
Klíčovým
je porozumění tomu, co je v předchozí větě míněno slovem
náklady. Přestože to všichni známe, nějak se v tomto případě
tváříme, že to je jinak. Jde o náklady na používané zdroje v
nejširším slova smyslu, tedy na technologie, lidskou práci,
energie, suroviny, v různém poměru. Jestliže je taková činnost
ztrátová a musí se dotovat, znamená to, že veškeré
spočítatelné (to je důležité slovo) náklady jsou vyšší, než
to, co na základě jejich použití získáme. Že tedy bez této
aktivity by mohla být část nákladů, která vede ke ztrátě,
jednoduše ušetřena. Že tedy dotovaná popelnice sloužící k
šetření vzácnými zdroji znamená vyšší spotřebu takových
zdrojů, než kdyby žádná taková popelnice nebyla. Jinými slovy,
abychom ušetřili kousek lesa na jedné straně musíme jinde větší
kus stejného lesa vykácet. Ekonomicky tady není o čem diskutovat,
deštné pralesy dnešního světa by mohly vyprávět, zač vděčí
v poslední dekádě třeba právě tzv. biopalivům.
Když
se někdy dostane diskuse až sem, což je ale výjimečné, přijdou
ke slovu zmíněné termíny externalita a spočítatelnost. Obhájci
těchto opatření argumentují tím, že ne všechno lze vyčíslit
a převést na peníze (to je hodně oblíbený obrat) a že kdo to
dělá, podřezává planetě větev. Většinou pak dojde na (skoro
jistě smyšlenou) větu indiánského náčelníka Seattla, že
peníze se nedají jíst atd. A tím diskuse zpravidla končí,
protože peníze se opravdu jíst nedají. Že.
Jenže
by končit neměla. Stoupenci nevyčíslitelnosti přínosů (třeba
třídění PET lahví) trvají na tom, že prostě jde o činnost s
pozitivním výsledkem, přestože podle jejich vlastní výchozí
premisy pro taková tvrzení nemůže existovat doložitelný důkaz.
Nejčastějším důkazem bývá prostě pocit, že to je správné;
že jde o fakt, který všichni znají a celý svět se podle něj
řídí – nebo by aspoň měl. Ale pocit či dojem jsou vše,
protože řeč čísel je úplně jiná. Jenže tu oni odmítají.
Přitom právě těm číslům lidstvo bez nadsázky vděčí za to,
že stále existuje. Pokud by lidské jednání nebylo předmětem
rozhodování na tolik proklínaném trhu, zdroje by neměly svou
cenu, nevědělo by se o jejich vzácnosti a skoro jistě by už ty
klíčové byly dávno vyčerpány – a ty nové by se nikdy
neobjevily, protože by o to nikdo neměl důvod usilovat. Lidskou
činnost odjakživa motivuje zisk, ať už má jakoukoliv podobu.
Zisk lze totiž také vymezit jako úsilí získat zítra víc než
včera s vynaložením menší námahy (většinou měřené počtem
hodin práce). Snaha jít proti tomuto trendu je skutečným hazardem
nejen s lidstvem, ale i s přírodou a jejími zdroji, byť se bude
stokrát tvářit jinak.
Ukázkově
to vidíme třeba na ostrovech odpadků uprostřed oceánů, které
jsou aktuálně jedním z klíčových důkazů devastující
činnosti moderního člověka. Stoupenci záchrany světa si
pořizují jejich pasy, aby ostatním ukázali, o jak velký problém
jde. A skoro nikdo nepíše o tom, jak tento jev souvisí s výše
popsaným dotováním třídění odpadů v Praze. Absurdní? Tak
zkusme zatím pouze teoretickému vysvětlení dát konkrétní,
bohužel až moc hmatatelnou podobu. V Malešicích stojí barevná
popelnice na tříděné plasty, která je dotovaná, protože jinak
by její obsah skončil v nedaleké spalovně. Popelnice obsahuje PET
lahve, které po jejich použití zatím stále nelze použít k
ničemu jinému, co by se jakkoliv vyplatilo. Někdo je tedy dotovaně
sváží na jedno místo. Teoreticky se z nich může stát třeba
fleecová bunda, ale to vyžaduje další dotace, tedy další
peníze, kterých je definičně vždy nedostatek.
Takže
problém se z malešické ulice dostal někam na okraj Prahy. Co teď?
Objeví se podnikavý mládenec s logickým nápadem – je tu nepotřebný odpad a
jsou tu peníze, které kdosi (nepřímo nějak propojený s
Ministerstvem životního prostředí a jeho rozpočtem) nabízí
tomu, kdo jej zbaví starostí kam s ním, protože skládky a
spalovny jsou předem vyloučeny. Ten od něj inkasuje dotace a odpad
prostě odveze. Teď nastupuje podstatná část celé hry, že se
dotyčný představitel ministerstva přestane starat o to, kam vše
zmizí – tím celou akci usnadní. Pokud to neudělá, bude nutné
si třeba něco vymyslet a doložit, což ale vždy nějak jde.
V
Hamburku už čeká obrovská nákladní loď přeplněná kontejnery
až po okraj narvanými PET lahvemi (ale i dalším odpadem, toto je
pouze příklad) z celé Evropy. Zazní siréna a loď jede –
někam, kam ji pustí. Buď za úplatek (to fungovalo dokonale do
obrovského skandálu z půlky 90. let, kdy se ve vnitrozemí Číny
objevilo celé údolí zaplnění PET lahvemi z Evropy) nebo za
drobný „likvidační“ poplatek do jihovýchodní Asie (o tom už
se všeobecně ví a dávno to prorazilo i do hlavních zpráv, viz
třeba večerní Události na ČT24 v pondělí 29. 4. 2019), odkud
přes obří řeky doplují přímo do moře. Nebo prostě přímo
tam, kde to nikomu nepatří, tedy rovnou do oceánu. A celé se to
opakuje se stovkami lodí po celém vyspělém světě, kde spalování
a skládkování už dávno není trendy.
Kdyby
dotyčný odpad nebyl tříděn, byl by prostě spálen nebo by
skončil na supermoderních skládkách. Tedy bez dotací na
popelnice by tyto ostrovy buď vůbec nevznikly, nebo by byly
podstatně menší. Argumentace tím, že uprostřed Pacifiku se
kumulují odpadky lokálně vyprodukované a pak přinášené mamutími toky jižní Asie a
indického subkontinentu je legrační pro všechny, kdo do těchto regionů někdy
zavítali. Tyto země jsou ve srovnání se západem (super)chudé a
PET lahev tam rozhodně není něčím, co by se vyhazovalo a dál
nezužitkovalo, stejně, jako tomu bylo ještě poměrně nedávno u
nás. A to zatím nepadlo ani slovo o tom, jak šokující jsou emise
dopravních tankerů ve srovnání s čímkoliv dalším – to už
si dnes lze poměrně snadno vyhledat z veřejných zdrojů na internetu.
Paradoxně je tedy ten, kdo doma PET lahve nadšeně třídí, mnohem
větším škůdcem přírody a planety než primitiv, který je
odveze a vyhodí do nejbližšího křoví za domem. Vytříděná PET láhev putuje přes celou planetu, aby v lepším případě stejně skončila ve spalovně nebo na skládce - v tom horším a nejspíš pravděpodobnějším někde v horském údolí, v řece nebo v oceánu. Rozdíl je ten, že s tou dopravou je spojená spousta zbytečných emisí a nákladů, které by vzniknout vůbec nemusely.
Odpad
byl historicky jedním z podstatných ekonomických zdrojů, dokud se
jej nezhostili spasitelé planety a veřejné rozpočty. Tím, co podle ekonomie chrání životní prostředí
nejefektivněji, jsou dobře definovaná vlastnická práva – proto
jsou ukázkovým případem znečištění oceány, které nikomu
nepatří. Čili nikoliv příliš ekonomie a trhu, ale naopak
vynucovaná absence ekonomického rozměru lidské činnosti vede k
plýtvání omezenými zdroji. Celé generace to bylo tak, že jste
platil za popelnici soukromé firmě, která váš odpad odvezla jiné
soukromé firmě, která odpad zlikvidovala a u níž skončila část
vašich peněz. Všichni na tom nějakým způsobem vydělali a to
byl také hlavní důvod, proč toto podnikání provozovali. Dnes do
tohoto přirozeného řetězce vstoupila, možná kdysi i blahodárná, ale pomýlená snaha spasit planetu. A výsledek
vidíme třeba na těch ostrovech z odpadků jako ukázkovém důkazu platnosti zákona nezamýšleného účinku. Ale to už bychom pouze
opakovali výše řečené.
Podobných
absurdních případů je právě oblast ochrany životního
prostředí plná (kdysi dávno jsem
o tom něco sepsal pro předbabišovské
Lidové noviny a mám
pocit, že to pořád sedí). Pouze narozdíl od tam zmíněného případu ze Švýcarska minulého století jde dnes o tak sofistikované
náhody, že se těžko zbavíme dojmu účelového chování někoho,
kdo snahu o záchranu planety jen předstírá a někde v skrytu
počítá miliony, které mu - bohužel nejen - od ekologických nadšenců putují
každodenně někam na anonymní účet.
Komentáře
Okomentovat