1. 12.
Tentokrát
to bude opravdu kratší až krátké, slibuju. Nějak mi nestojí za to se v tom
babrat dobu delší než nezbytně nutnou. Ale přece jen pár slov k uvedení do
souvislostí. Už měsíc se tu dost mimo standardní indické poměry civilizuju, nejdřív Solang, teď Amritsar. A to mj. znamená prakticky každodenní přístup
k internetu, a tedy i k českým zprávám. Přestože už dávno vím, že
bych měl tento rozměr života úplně minimalizovat, nedá mi to a stejně ten
domácí bordel sleduju. Holt železná košile – ale zapracuju na tom, slibuju dokola
sám sobě. Každopádně teď se mi to ještě nedaří a tak si vlastně vědomě škodím.
Připomíná mi to Dostojevského romány
nebo Viscontiho filmy – člověk se
jakýmkoliv kontaktem s nimi ušpiní, jak jsou skutečné, reálné.
Pochopitelně
jde – právě teď – o další veselý příběh spojený s našimi vrcholnými
státními představiteli. S těmi, které jste si sami zvolili – a před
kterými já jsem na útěku. Člověka by to asi nemělo překvapovat, ale přece jen …
Co? Ale teď k tomu, proč tohle píšu, de facto k sebeobhajobě: kamarádka a
nadřízená mého kamaráda a kolegy mi prý nepřímo vzkázala, že chlap
v nejlepších letech, což jsem tedy měl být já, by měl dělat něco
pořádného, jako vychovávat, šatit a živit děti a ne se courat někde po kopcích
a ve stanu si číst knížky. Většinu života bych s takovou výtkou i
souhlasil a pominu-li fakt, že bezdětný nejsem jen a pouze vlastním
rozhodnutím, považuju právě takovou činnost z pohledu společnosti za tu
vůbec nejdůležitější. Takže ano, mea culpa, uznávám.
Jo, zrovna teď třeba tihle. Ale o ně ani tolik nejde ... |
Druhý
rozměr má ale také svůj význam – a teď určitě největší za můj dospělý život. Ta
milá a sympatická dáma je totiž jediný člověk z masa a kostí, jediná z těch,
které znám jménem, kdo volil v současnosti nejsilnější českou politickou
stranu. Počítám, že to činila dobrovolně a nedělá jí problém své jednání minimálně sama
před sebou obhájit.
No, a já se teď věnuju courání po horách a válení všude jinde právě proto, co ona a její názoroví souputníci … dělá. Jak už jsem dříve psal, nevadí mi ani tolik ti nominálně vládnoucí, ale ti, kteří je tam dostali. A přes všechny ty šílenosti je tam udržují.
No, a já se teď věnuju courání po horách a válení všude jinde právě proto, co ona a její názoroví souputníci … dělá. Jak už jsem dříve psal, nevadí mi ani tolik ti nominálně vládnoucí, ale ti, kteří je tam dostali. A přes všechny ty šílenosti je tam udržují.
Jako
člověk nezdravě se o politiku zajímající znám asi všechna myslitelná zdůvodnění
a motivace současného stavu. Přesto je to pro mě nepřijatelné a svým způsobem obtížně
vysvětlitelné. A také děsuplné z hlediska představ o možném budoucím
vývoji. Když lidé opakovaně po pětiletých zkušenostech zvolí znovu jako
prezidenta XX – v situaci, kdy se žije nejlépe v dějinách, není
(zatím) žádný větší ekonomický problém, uprchlíků je tu dvanáct atd., co asi budou dělat, až bude vše
vykazovat parametry, jaké byly denním chlebem třeba počátkem tohoto desetiletí?
Když teď volí YY a ZZ, jim podobné a ještě horší, všechny ostatní válcuje tzv. softprotestní strana, koho budou volit,
až nezaměstnanost bude, zase, pětkrát vyšší?
Vysvětlení
toho co se dnes děje a čeho je plný i Český
rozhlas Plus, zde spolu s Echo24 a Seznamem
mé hlavní zdroje informací od nás, jsou různá. Často se vzájemně vylučují, ale
to není nic výjimečného. Každý má právo na svá vlastní, nikdo mu ty jeho nemůže
brát a jiné vnucovat. Moje vlastní vysvětlení takové, a to už jsem také nedávno psal, že klíčovým momentem je všudypřítomná a hlavně rozrůstající se neochota, a postupem času snad už i neschopnost, používat rozum. Vnímat věci v souvislostech a dnešek vidět
prismatem toho, co jsem viděl teprve včera.
Za svůj dospělý život neznám
v takovém rozměru nic srovnatelného s tím, že by nejmocnější muži
země byli dnes a denně usvědčováni z toho, že včera lhali – nebo lžou
dnes. Tolik veřejných prohlášení, která se navzájem zcela vylučují – a přitom něco
takového už nikoho nepřinutí ani k tomu, aby vše musel nějak vysvětlovat.
Prostě to se smíchem přejde a zvolí strategii věčně uráženého a pošlapávaného
zastánce dolních deseti milionů – možná proto, že zhruba tolik na dotacích denně čerpá, mě napadá. Všeobecně dostupné informace a nahrávky po jeho voličích
stečou, jako by neexistovaly – možná i to je ta Baumanova tekutá doba; byť asi ne, protože ten to myslel úplně
jinak. A nakonec lidé jako on za to sami tak trochu můžou, ale to už moc
provokuju.
A
to vše ve stavu, kdy je česká i globální ekonomika uměle udržována na růstové
trajektorii (její hodiny už tikají, ale to je o něčem trochu jiném) a kdy se
dostupnost informací úplně vymkla z kloubů, ve srovnání s čímkoliv
známým z historie. Nemůžu si pomoci, ale nic mi jako vysvětlení nesedí tak, jako
plošná a zrychlujícím se tempem narůstající všeobecná hloupost plynoucí
z degenerace rozumových schopností podstatné části populace. Moc dobře
znám, mj. proto, že je sám léta používám, argumenty proti. Sám nesnáším elitáře
všeho druhu a všechny bezvýhradné a nikdy nepochybující nositele jediné pravdy (ač jsem sám z něčeho takového obviňován).
Ale prostě …
Jasně,
že cestu dnešním vládcům prošlapali ti předchozí, kteří totálně selhali, a
ještě pořád nenabízejí žádný pořádný důvod, aby s nimi větší počet voličů
spojoval své naděje do budoucnosti. Ale tohle tady bylo od té doby, co svět
světem stojí – a co je demokracie demokracií. Proč jen to je dnes tak strašné,
když by vůbec nemělo, minimálně nemuselo? Už čtvrtstoletí mě baví sledovat
vývoj diskusí historiků, teď skáču jinam, zda nástup Adolfa Hitlera byl
primárně daný jeho osobními schopnostmi, nebo situací, v jaké se po 1 světové
válce, bezprecedentní porážce a rozkladu státnosti nacházel německý národ. A
své studenty jsem vždy učil, že kdyby nebyl Hitler, bylo by to plus mínus
stejné, protože by přišel někdo jiný, kdo by to, co leželo v Berlíně a
Mnichově na ulici, zvedl a využil. Tisíckrát jsem četl, že jméno Hitler se nemá
v argumentaci používat, protože tím jakákoliv diskuse končí a nastupují
čisté emoce, ale je mi to tak nějak jedno. Takže ho tam nechám.
A
dále: jsem hluboce přesvědčen, že ti borci u vesel jenom využívají situace ve
společnosti a jsou v tom z různých důvodů schopnější, než ostatní –
ale že by to s kýmkoliv jiným dnes bylo podobné. Resp. že to momentálně
vlastně nemůže být moc jiné. Co mě nutí se smát, ale zároveň ve mně probouzí
obavy z budoucnosti, je ta „slintající bestie“ pohybující se v
ulicích, na náměstích, v nákupních centrech, ale i na universitách. Všichni ti, které vůbec
nenapadne, jak se jim ti nahoře smějí a jak jimi pohrdají – a ti současní nad
Vltavou bezpochyby nejvíc ze všech, kteří o jejich hlasy usilují.
Jeden je snad
už od narození ukázkový elitář pohrdající nevzdělanou masou (opakovaně to už od
prvních vystoupení po roce 1989 prezentoval), druhý boháč žijící z daní
placených zoufalci, kteří se nikdy nedopočítají nul na jeho osobním účtu. Oba
těmi, co jim tleskají, z duše pohrdají, ale přesně vědí, co jim v ten
který okamžik předhodit. Nikoliv náhodou oba svého času patřili k jediné
státostraně – to už se nenosí zmiňovat, ale dnes můžeme krásně vidět, čemu také
zasouvání věcí pod koberec může sloužit. Oba lžou, ale vědí, že si to mohou
dovolit, protože „datové“ masy vytěsnily pamatování si čehokoliv a každý den
začíná nanovo. Nejen každý člověk, ale už i každý okamžik je „tabula rasa“ a je
možné do něj cokoliv vložit, prakticky už bez rizika, že by se někdo ozval a
upozornil, že tady něco nesedí.
I. Bergman, Hadí vejce. Za pár let to tenhle zástup rozsekne |
Nikdy
bych nevěřil, že jako věčný odpůrce čehokoliv revolučního a jako definiční
stoupenec konzervativních ideálů budu někdy vyzývat ke vzpouře. Ale mám pocit,
že dnes už to asi bez revoluce nepůjde. Doufám, že se jeden můj Kamarád nebude zlobit, když prozradím, že mi nedávno psal totéž, přestože sám v politice tak trochu jede. Mám ve zvyku jeho názory nebrat na lehkou váhu. A také mám ve zvyku dávat dál to, co mi chytří přátelé řeknou či napíšou. Takže ...
Na revoluci je vždy
riskantní to, že přináší, co nikdo nezná, že známé zlo nahrazuje neznámým a
nevyzkoušeným – ale povětšinou zase zlem. Ta, k níž já vyzývám, v tomto
smyslu revolucí není – je zatažením brzdy, návratem. K rozumu, ke kořenům, z nichž jsme se nechali vytrhnout, k sobě samému. A útěkem před davovým a datovým
člověkem. Pro mě to momentálně znamená do ... tundry.
Pardon
a díky.
Ptám se z pozice člověka, který toho má načteno zoufale málo: dává smysl vyzývat k revoluci v demokracii se svobodnými volbami? Asi ano - jinak byste to nepsal - nicméně není mi zřejmé, s kým tu revoluci ve zdejším prostředí udělat. S těmi, kteří ve své většině aktuální vrcholné státní představitele opakovaně volí?
OdpovědětVymazatDíky, I.
Mám na mysli trochu jinou revoluci - jedinou která může ve svém výsledku vést k něčemu pozitivnímu. Revoluci v hlavě konkrétního jednotlivého člověka, k níž dojde sám vlastním uvažováním a rozhodnutím.
VymazatTak to jste větší optimista než já. Domnívám se totiž, že ta většina lidí před svojí volbou opravdu uvažuje a vše promýšlí. Osobně např. mluvím často se starými lidmi v domově důchodců a zdá se mi, že zrovna oni v drtivé většině vidí zejm. ty "dva nejvyšší" jako výhru pro nás všechny. A jakmile mě ti stařečci zahlédnou, hrnou se ke mně a chrlí další a další argumenty pro toto svoje přesvědčení, nad kterými zjevně dlouze uvažovali (a touží je i sdílet, nicméně u sester pochopitelně nenacházejí ochotu pro diskusi o tomto).
OdpovědětVymazatTo je frustrující snad ještě víc, než věřit tomu, že úspěch těch "současných nad Vltavou" je důsledkem pouhé neochty používat rozum.
Úplně veselé to není, ale dokud si můžete sama myslet to, co chcete, je možné, že i ostatní prohlédnou. A pokud ne, jako třeba v r. 1946, tak ... to máme blbý. Ale pokud to tak je, nic s tím neuděláte a je vlastně blbost se kvůli tomu navíc zbytečně stresovat.
Vymazat