Hlášení z cesty na východ V

21. 10.

Moji milí,

tak se opět po nějaké době hlásím. Sedím v hotýlku uprostřed Srinagaru, včera jsem dorazil a naordinoval jsem si několikadenní odpočinek, níže vysvětlím proč, mírně zdravotní důvody. Mám za sebou další hodnotný výlet, trochu z jiného důvodu než ty předchozí, poprvé čistě v Kašmíru.

Začnu trochu netradičně, a to krátkou reakcí na Vaše … reakce. Zaprvé přišlo několik dotazů k tomu, jak se mi podařilo během srpnového výletu s mou exctitelkou shodit 10 kilo, když jsem táhnul batoh plný jídla. Takto: jako správný křesťanský konzervativec ctím rozdělení rolí, muž tohle, žena tohle – a naopak. Čili tady to v praxi vypadalo tak, že já jsem to táhnul na zádech (a vařil), soudružka ze stanu to jedla (a myla nádobí, abych jí nekřivdil). To se to pak hubne – vyčkejte času, rozjíždím odtučňovací agenturu a trochu tady prozrazuji své know how. Samo za sebe hovoří, že naše shozená kila byla v poměru 10:1, jakože vážně. A to si nemyslím, že by, ehm, převaha našich společných hmotnostních rezerv na počátku výletu byla na mé straně, diplomaticky řečeno.

A druhý dotaz byl spíš výtka ze strany milé kamarádky Kamily H. – v tom směru, že se ostře obula do mého doporučení nevolit menší zlo a raději vůbec nejít k volbám. Že prý potom vládnou ti, co vládnou a podle toho to vypadá. No… Moc dobře rozumím, také jsem dosti dlouho přesně toto říkal. Teď už vím, že to je vlastně přesně naopak. Od čeho odvozuji své přesvědčení – jednak celý dospělý život – už tedy skoro tři dekády – sleduji naši a okolní politiku, troufám si říci, jako málokdo z těch, kteří se tím neživí, jednak jsem o tom léta něco i psal do novin, jednak i o tom trochu přednáším (hlavně v podobě politiky americké), jednak jsem politologii i vystudoval a přečetl o této problematice opravdu hodně knih a dalších textů. K praktické politice a politikům jsem také lehce přičuchl. Ale hlavně se dívám kolem sebe a dávám si to do souvislostí.

Začnu od konce: když se podíváte na stav české politické reality, máte pocit, že se to lepší nebo horší? Že nám vládnou jen ti lepší a lepší nebo … naopak? Není to teď tak, že téměř ve všech klíčových pozicích jsou právě nyní, a to úplně poprvé takhle najednou, ti, kteří mají v životopise společnou jednu už neexistující politickou stranu? Myslím od Hradu přes vládu, Senát až po ústavní soud a centrální banku? V čele Sněmovny je pak člověk, který tam sice ještě díky svému mládí tehdy ani vstoupit nestačil, ale kterého si stačí minutu poslechnout, aby bylo jasno … To nikdy od listopadu nebylo. A to je pouze jaksi nominální charakteristika. Podíváte-li se k nám i do okolního světa, uvidíte masivní nespokojenost s politikou, protože ji provozují ti pořád jen ti horší a horší – a podle mě to je právě dlouhodobou praxí volby menšího zla. Protože když tu je vždy někdo, kdo tam určitě být nemůže, tak ti ostatní si mohou dovolit být jen o něco méně špatní a stejně mohou argumentovat tím, že oni jsou právě to menší zlo. A takhle se to sune dál a dál a vše se vyrovnává - na spodní hranici přijatelnosti, až ji to jednou překoná. Něco podobného známe v ekonomii s vývojem tzv. neplnohodnotných peněz -,najděte si.

Nyní máme takový stav, že praktickou politiku drží v rukou dvě osoby, z nichž ta relativně příčetná polovina společnosti zvrací a nemůže je z mnoha myslitelných důvodů vůbec vystát (jako třeba já a jistě spousta z Vás). Nějaké jasné a rychlé univerzální – ve smyslu celé společnosti - řešení mě nenapadá, tak jsem pro sebe zvolil to, které mi jediné přišlo realizovatelné bez čekání na kohokoliv dalšího – a časem se uvidí. Přečtěte si Atlasovu vzpouru, tam zvolili řešení, které jaksi principiálně i já považuji za možná jediné smysluplné.

Ale aby to nebylo jen pesimistické, podívejte se na výsledky posledních voleb v obci jménem Přibyslav. Jo, z toho mám obrovskou radost a něco takového považuju za drobnou naději do budoucna.

Asi tak. A teď k věci ohledně mého cestování po Indii. Minule jsem skončil tím, že kamarád Martin prchnul směr západ. Asi jsem mu zapomněl poděkovat a sám za sebe vyjádřit opravdu velikou spokojenost z našeho společného pobytu, jsem moc a moc rád, že mám kolem sebe právě tento typ lidí a že jich je dost. Takže zase někdy někde, mistře, už se moc těším.

Po Martinově úprku jsem dva dny strávil u rodiny ve Srinagaru. A byla to čím dál větší sranda. Vyloženě si mě půjčovali na návštěvy sousedi, jeden mě povozil na speciální loďce po svých políčkách uprostřed jezera, ukázal domov, pochlubil se videem ze svatby.

Sousedi z jezera Dal se pochlubili domovem, potomstvem ...

Pak ke mně přímo do ubikace docházela místní děvčata, regulérní námluvy – ani nevím proč, ale už na počátku pobytu v Lehu jsem deklaroval, že jsem ženatý a jsem tedy nucen to držet i nadále, tak lžu, až se mi od huby práší – a není to vždy úplně snadné, už několikrát jsem se prořekl a musel z toho složitě vybruslovat.

Tak tedy děvčata chodí a nechávají si ukazovat manželčiny fotky, protože prostě … přání otcem myšlenky, že, nechtějí tomu věřit, že by nebyla šance. Vždyť přece to by ta manželka musela být teď tady se mnou, ne, navíc když se vracím domů až někdy na jaře a … pořád dokola nějak takhle se vede hezky naivně skryté dotazování. Prostě přijde úplně cizí holka (všechny ve věku 13-18, starší nikdy), že chce vidět fotku mojí vajf … Třeba tahle, té bylo právě 13.

Šíitská juniorská ctitelka

A úplně nesnesitelné je, když se jednou za měsíc nechám oholit, to potom jdou všechny – jejich – muslimské zábrany stranou. Opravdu zajímavá zkušenost – říká se, že lidi jsou všude na světe stejní – no, to možná jo, ale o zdejších děvčatech to tedy rozhodně neplatí, tedy ve srovnání s českou realitou. Prostě na rozdíl od těch u nás mají vkus a poznají …  A když se odváží zeptat na věk a ukáže se, že jsem starší než jejich rodiče, což je prakticky vždy, tak jim to vůbec … Ale nechme toho, stejně to nemá cenu.

Měl jsem nějaké výškové plány, které mi tady částečně rozmluvili, částečně jsem si je sám rozmyslel, tak jsem 6. 10. dopoledne vyrazil do obce Pahalgam v samém srdci západohimálajského hřebene, abych odsud dál šel pěšmo. Batoh byl … no, vůbec poprvé v životě jsem nebyl schopen ho vyzvednout na střechu auta, takže vůbec nedomýšlím, kolik měl, ale už to bylo za hranicí. Měl jsem vše na dva týdny, zásoby ještě od Martina z domu. Jel jsem tam natřikrát, vše taxi, ale abyste měli představu, tak to trvalo cca 3 hodiny a stálo mě to lehce přes 100 našich korun. Asi takhle rozhazuju.

Ve Srinagaru mi bylo řečeno, že tam žádné povolení nepotřebuju, že to není jako v Ladakhu – a hned po výstupu z auta po mě v Pahalgamu povolení ke vstupu od policie chtěli. Tak jsem se dost nas…, protože tohle už mi tady v Kašmíru leze na nervy, každý říká něco jiného a vše je vždy jinak. Nakonec jsem policajtům regulérně utekl – resp. jsem porušil slib daný jednomu a policejní stanici obešel obloukem a pěšmo prchnul směr konečná silnice, obec Aru, místo taxi po svých, abych už s civilizací neměl nic společného. Vůbec ten Pahalgam byla dost hrůza – sice krásné údolí divoké říčky Lidder, ale turismus na indicko-muslimský způsob, tj. každý se kohokoliv, kdo vypadá jinak než místní, snaží totálně odrbat. A já s báglem jsem tu byl opravdu jako pěst na oko čili to bylo fakt něco. Potom už jsem skutečně prchal, neodpovídal na pozdravy, nezastavoval se a koukal co nejdřív zmizet. Asi desetkrát mi zastavilo auto, že mě vezme nahoru, že peníze ať neřeším, že jsem jako bratr a že placení přece … A když jsem trval na tom, aby řekli cenu, že jinak nenastoupím, chtěli až 60x víc, než, jak jsem věděl, stojí místní taxi. Prostě místní pražští taxikáři na začátku 90. let.

Tak jsem šlapal pěšmo a až posledních 5 km mě svezl regulérní taxík za 10 korun. K nebezpečí lavin a ozbrojeným skupinám, které jsem znal už z minulého výletu jako oficiální varování, tady přibyla divoká zvěř, kvůli níž se sem teď na podzim vůbec nesmí, hlavně medvědi a leopardi. Resp. smí, ale jenom s průvodcem, který ale samozřejmě nesmí mít zbraň, protože to mohou jenom vojáci a policajti. Sranda, trochu jako na Špicberkách, třeba, bezpečnost především – jako cesta, jak na turistech vydělat, nic jiného. Člověk tomu nesmí věřit a musí vědět, proč to tak je, jinak by se otočil a ve snaze o záchranu holého života utíkal, seč mu síly stačí. Jasně, riziko je vždy, ale život bez rizika neexistuje, jak víme, že … My, ekonomové, známe termín averze k riziku, a víme, že ta je silně individuální a že v tomto ohledu nelze jakkoliv zobecňovat a vymezit jakékoliv obecné pravidlo. Jo, já to zrovna mám asi trochu mimo něčeho jako průměr, ale taky to nikomu nevnucuju – jen si zase na oplátku nechci nechat vnutit pohled někoho jiného. A není to úplně snadné v praxi takový přístup naplňovat, to možná (po)znáte sami. A hlavně je to čím dál komplikovanější, aspoň tedy u nás na západě. A tady už to taky začíná …

První bivak byl hned za obcí Aru, kousek od místních pastevců, protože se evidentně blížila bouřka. Najít místo byl lehce problém, pokud jsem nechtěl slézat dolů k řece, totéž s vodou, ale nějak se to podařilo vyřešit. Údolí říčky Lidder je fakt úchvatné, začínal jsem kolem 2500 mnm a šlo se velmi pozvolna nahoru proti proudu. Parádní stromy, borovice s mimořádně dlouhými … no, jehlicemi, když je to jehličnan, ale nějak mi to vypadlo, do toho jedle vypadající jako topoly, úzké a vysoké, kaštany, ořechy – to jsem úplně zapomněl, Kašmír je proslulý svými vlašskými ořechy, jsou tady všude a normálně i rozsáhlé lesy, něco. Z živočišstva prakticky jen ptáci, ale jací - obrovští krkavci, kteří člověka skoro nenechali spát (ne že bych tedy spal i bez nich, ale …), opravdu řev. Kopce kolem cca o kilometr nižší než v Zanskaru, ale pořád kolem 5 kilometrů, samozřejmě zasněžené.

Bivakoviště v údolí říčky Lidder jsou fakt něco

Další den jsem šel opět jen kousek, nějaké 2-3 hodiny, protože jsem jednak nemohl utáhnout ten batoh, jednak jsem nikam nespěchal, jednak tu byla tak úžasná bivakoviště, že mi bylo líto je nechat jen tak nevyužitá. Spal jsem v místě zvaném Lidderwat, kam se v létě hodně chodí, co jsem slyšel, dokonce tady je něco jako horská bouda na krásné louce, které, stejně jako všechny tady, slouží coby pastvina. Průběžně po celé cestě jsou rozmístěné pastevecké boudy, takové trochu zemljanko-sruby, úplně jiné než v Ladakhu. Sezóna akorát končí, potkávám dva pastevce s obřími stády, kteří evidentně opouštějí letní byty. Zima letos všude kolem přišla zaprvé brzy a zadruhé rychle, jak jsem slyšel, poznal a … měl poznávat i dál. Zase tedy aspoň nikde nikdo – tohle byly poslední lidi na více než týden. Výška zhruba 3000 mnm, uhýbám ostře na západ a začínám podél přítoku postupovat nahoru

Poslední břízky nad místem zvaným Lidderwat

. Vůbec žádný sport, jak jsem psal už několikrát, flákám se a kochám. Stromy vystřídala kleč a moje milované břízky, byť tady trochu jiné – vypadají jako přerostlé bonsaje, masivní kmeny, na to, že nejsou nijak extra vysoké. A ty barvy, co vám mám povídat, Laponsko hadr, to mě fakt bere …

Spím asi 3400 mnm, kousek nad říčkou mezi balvany, ohním, kochám se výhledy na východní, alpsky vypadající vrcholky, za řekou žluto-zelené břízky, čtu jak o závod, vyvářím, cpu se uzeným, nic mi nechybí … To ještě nevím, že tahle dokonalá idylka nebude mít dlouhého trvání. V noci zase padá, docela dost, kolem 20 cm během cca 5 hodin, ráno musím ven a odhazovat ze stanu, je to úplně nacucané a musí to rychle pryč, aby nebyl průšvih. Vyrážím opět pozdě, sníh rychle ubývá, jak svítí, ale ty kombinace zasněžených břízek a modré oblohy jsou takřka k neunesení. 

První sníh, břízka, modrá obloha ... ach

Každopádně asi tak po minutě štrachání se do svahu po zasněžené trávě mi to ujíždí a říznu s sebou, bágl mě pěkně namáčkne na foťák a přes něj na zem. Něco fest a hodně hlasitě praskne, tak se křižuju a děsím, co je s foťákem, něco tam muselo rupnout, uf. Koukám, že foťák ale funguje – jen se ale pohnu, dochází mi, že ruplo něco úplně jiného … Nemůžu se bolestí nadechnout a válím se tam ve sněhu, protože ani ruce, hlavně levá, moc nefungují, takže zvednout se je dost boj. Prostě mi nevydrželo žebroví na levé straně, to byla ta šlupka. Radost.

Nějak se zvedám, ale dát batoh na záda vyžaduje opravdu velké … A používat hůlky taky moc nejde, vůbec levá ruka je tak nějak úplně k ničemu, ještě víc, než je u mě zvykem. Tak zatínám zuby a stoupám, ale ještě méně než normálně, asi po hodině to balím zhruba ve 3700 mnm, odhazuju tající sníh a poblíž pasteveckého exbivaku stavím krátce po poledni stan. Společnost mi dělá pasoucí se komoň, který se, chudák, nestačí divit. Tak si s ním povídám a říkám si, že tohle už je na pováženou, kam se hrabe samomluva. Brzy mám zdolat i další postupnou výšku, když uprostřed noci vykládám moudra a domlouvám myším, které mi pobíhají kolem stanu, pod stanem, po stanu, prostě všude …

Soudruh kůň neví, co se to tady děje

Odpoledne vše zmizí, takže ráno se dá směle vyrazit do sedla (vybral jsem si Zumhar Pass), kdyby to tedy šlo, což moc nejde. Bolí to jak sv…, skoro se nedá ani ležet, hlavně na levoboku to je zážitek, dělat něco rukama v leže, třeba vařit, vyžaduje značné dovednosti v nakládání s bolestí. Začínají mi čtecí orgie, do Nového zákona v posledním českém překladu vkládám posedmé Zdroj a to je tedy něco, už skoro nic jiného nedělám (viz níže). Sbalit batoh a šlapat chce velké sebezapření a po necelé hodině zhruba ve 4000 mnm zase končím, protože to jednak skoro nejde, jednak se horší počasí, jednak začíná souvislá vrstva sněhu a jednak už za chvíli nebude kde postavit stan, začíná obrovské šutroviště, které se táhne až do sedla. A taky lenost, co si budeme namlouvat, plus velmi hodnotný program na ležení ve stanu, čtení, kávička …

K večeru začíná zase padat a kolem 20 h pořádná bouřka, že mám několik minut i docela strach, protože se venku vážně dějí věci. Přemýšlím, kdy jsem naposledy podobnou divočinu ve stanu zažil a nějak se nemohu v paměti dopátrat. Ráno je zase všude bílo a průběžně přes den padá dál, tak rozhoduji zůstat a nikam nejít.

Poslední bivak pod sedlem Zumhar Pass

Vůbec nespím, jednak výška, jednak to bolí, tak čtu i v noci. Navíc jsem objevil zajímavou věc související s polámanými žebry – při otáčení z levoboku na záda mi to tam o sebe drhne a přeskakuje, vydávajíc zajímavé zvuky provázené velmi interesantními pocity. Ke slovu přicházejí mé asi vrozené masochistické sklony a zkouším různé pohyby, abych to byl schopen řídit, uch. Překvapuje mě, že to až zase tolik nebolí, jen to je … dosti zvláštní. A mám večer se Soundgarden a Audioslave a uvědomuji si, jak jsem toho soudruha Cornella měl moc rád a jaká je ho škoda …

Po dvou dnech na jednom místě tedy ráno vyrážím směr sedlo - jaké to ale je netuším, protože mapa je úplně k ničemu. Něco odpovídá, ale něco zase vůbec ne. Aspoň tedy držím směr sever, za hřebenem by mělo být údolí řeky Sind, kam směřuju. A otočit to můžu vždycky, si říkám.

Sedlo má být podle mapy 4099 mnm, hodinky mi ukazují o 250 víc. Každopádně v sedle je něco jako mužik a za ním dolů cesta, takže něco tudy vede. Do sedla jdu z jihu a sněhu je cca 20 cm, ale během pár metrů za sedlem směrem k severnímu svahu je z toho rázem skoro metr, místy s báglem po pás – a je to dost strmý sešup, normálně římsa, nebýt tam cesta, v žádném případě by to nešlo, regulérně neprostupný hřeben.

Severní strana Zumhar Pass, regulérní zimní sestup

Pod ním nádherné jezírko, které tam ale podle mapy vůbec být nemá. Cestu několikrát ztrácím, potácím se po zasněžené skále a kamenném poli, ruce k ničemu, místy už se začínám potit bolestí, kterou tedy cítím jako někde v dálce, už léta ji umím nevnímat, ale moc dobře o ní vím – a poznám to právě podle toho, že ze mě leje, i když k tomu není žádný extra důvod.

Klesám jak o závod, napůl jdu, napůl jedu, sněhů rychle ubývá, a stejně rychle hledám místo, kde to vykydnu, jak říkají dnešní mladí. Končím zhruba 600 metrů pod sedlem na hranici sněhu, kousek nad potokem. A výhledy na sever jsou strhující, dole cca kilák a půl pode mnou údolí řeky Sind, kam plánuju sestoupit. Odpoledne a večer jsou krásné, takže se vyloženě kochám – a po necelých čtyřech dnech dorážím Zdroj a zase mi dochází, že … viz níže.

Na severní straně údolí Sindu už to směřuje k Pákistánu

Ráno se spouštím po jasně znatelné cestě strmě dolů podél potoka, abych cca po 400 metrech sestupu zjistil, že dál to nejde, čistě hovězí pěšina mizí kdesi ve stěně. Takže zase zpátky nahoru, nadávám jak špaček – aspoň ale ty pohledy, které za to stály. Mám tady už od večera vyhlédnutou alternativní cestu, ale jestli to ani tam nepůjde, tak tedy … Obcházím skalnaté žebro a procházím neskutečným březovým lesem, spodní patro tvoří porost rododendronů, prostě fantazie. Bohužel jasná cesta u pastevecké osady zase mizí, částečně i pod sněhem, jak jsem se dostal na severní svah, takže ze sestupu dolů dnes nic nebude – ale místo toho nacházím jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy v životě bivakoval.

Poslední bivak před sestupem k Sindu,hranice lesa i sněhu

Těsně nad hranicí lesa, kousek vedle pramen, ohýnek, 1200 metrů pode mnou řeka Sind a podél silnice rozeseté vesničky … Vytěsňuju myšlenky na to, co bude, jestli ráno nenajdu nějakou schůdnou cestu, a ležím střídavě u ohýnku a v knížkách. Zásoby mám ještě na týden, tak mohu být vlastně zcela v klidu, tedy až na to pitomé žebroví.

Ráno tedy prchám směrem dolů, párkrát musím hledat cestu, je jich tady střídavě plno a žádná, obě možnosti dost naprd. Ale nějak se to daří, akorát tedy sestup je utrpení, protože mě bágl táhne dozadu, musím jít s hůlkami, takže kombinace, která opravdu hodně bolí. Nějak kolem 13:00 docházím do vsi u silnice Leh – Srinagar, Rayil, kde se na mě v dobrém vrhají místní. Když jim říkám, odkud jdu a ukazuju nahoru na zasněžený hřeben, jakože opravdu tam odtud, kdyby měli čím, tak si mě fotí … U obchůdku u silnice doplňuju nejnutnější zásoby (cukr a placky) a setkávám se s pár lidmi ze sousedního baráku, což je svým způsobem osudové setkání. Jsou extrémně milí, zvou mě na čaj, oběd, pořád něco, až jim musím utéct. Mám v plánu jít do úplně neznámého údolí přímo ze vsi, které jsem si shora vyhlédl, je tam místo zvané Kanzal Pathri, ideálně s tím, že pak přejdu sedlo zase jinam, ale s variantou, že se případně vrátím, kdyby to z nějakého důvodu nešlo. Což se nakonec také stane.

První setkání s Malikovic rodinou v obci Rayil

Ze vsi dál to jde dost ztuha, jak jsem šel delší dobu, navíc z kopce, tak skutečně trpím. Zapíchnu to kousek nahoře, nějakých 2700 mnm, a jsem rád, že jsem rád. V celém údolí jsou hromady bivakovišť pastevců, kteří vyrážejí dovnitř údolí během léta. Teď nikde nikdo, jen za mnou přijde jeden mládenec, který mě cestou zahlédl, prohodit pár slov atd., docela milé. Živí se jako průvodce, tak zjišťuju, co a jak, moc toho neví, sem nikdo nechodí, ale to jsem tak nějak tušil. Ráno mě budí parta děvčat se sekyrami, které jdou stejným směrem jako já – a až potom zjišťuju, že shánění dříví je tady ve vsi typická ženská práce. Zajímavé, v Ladakhu je tohle přesně naopak.

První bivak v zapadlém údolí směrem ke Kanzal Pathri

Pln elánu vyrážím, ale stačí pár kroků, abych zjistil, co jsem tušil už při balení, že to prostě nepůjde. Jednak jsem si to sestupem rozbouřil, jednak, jak je tepleji, přichází to k sobě, takže opravdu nejdu ani hodinu a skončím – a zůstanu tam tři noci. Je to krásné místo, ohním, vyvářím, čtu jak o závod, jen jeden den si vyjdu nalehko kousek nahoru, prostě intenzivní váling; ani nevím proč, ale pořád se mi honí hlavou, že pan Kutmon by se mi za takové flákání vysmál a mám z toho lehce špatné svědomí – vidíš, co děláš? Kdo nevíte, tak to je ten, co běhá 7 marathonů ročně a mě, nebožáka, to takhle v duchu i na druhém konci světa pronásleduje. Pěknej kamarád …

Bivak na tři noci, dál to prostě nešlo

Uskutečňuju tady jeden zajímavý objev; druhý večer pobytu mi nad hlavami přebíhá po stromech stádo … opic!!! To by mě tedy ve snu … Ve třech kilometrech nad mořem si to peláší dál nahoru, kde už je souvislá vrstva sněhu, některé s sebou táhnou dokonce potomstvo, jak můžete vidět, zima na krku … A ty stromy, takhle nějak má vypadat smíšený les. Napočítal jsem devět druhů vzrostlých druhů a bezpočet keřů a podobného bordelu.

Když už bez lidí, tak aspoň dorazila parta
           jejich přímých předchůdců

Pátý den se tedy vracím zpět do vsi, jdu do obchodu a hned do domu svých budoucích dobrodinců, kteří mě viditelně rádi vidí živého – a tentokrát se ani nebráním pozvání, které nakonec vyústí ve dvě noci u nich doma, kam se asi za pár dnů na pár dnů znovu podívám (počítáno ode dneška …). Je to mimořádné setkání z různých úhlů pohledu, úžasně se o mě starají, opravdu nezištně (peníze na závěr jim nejsem schopen vnutit), výborná angličtina, veliká rodina, x bratrů, sester, bratranců a sestřenic, absolutně se v tom nevyznám, jen prostě všichni nějak příbuzní, rodina Malik. Přejídám se k prasknutí a vedeme velmi zajímavé rozhovory – všichni jsou univerzitně vzdělaní, tedy muži, děvčata přirozeně plachá a některá s velmi zajímavými kukadly, což je něco pro mě. Funguju tady jako tajemný cizinec, trochu obdoba amerického „obchodníka s deštěm“, kdo zná hru a film, tady spíš v podobě pevného skupenství zmíněných srážek. Moje kávičkovací zařízení a další cestovní propriety budí oooobr rozruch, asi jako kdyby jim na dvoře přistáli marťani.

Probíráme obecně civilizační a náboženské otázky, vysvětluju jim rozdíly v postavení žen u nich a u nás, je to fakt zážitek. Jsou to sunnité, ale velmi moderní a otevření, přesto některé věci považují za nepředstavitelné – takové, které zase já vím, že je čekají a kterým se jako podle mého názoru slepé civilizační odbočce nedá vyhnout. Jsem fakt nadšen a vypadá to tak, že tohle konečně je ta pověstná muslimská pohostinnost se vším všudy, zároveň uctivá a host je opravdu pán domu. Teď, kdy to píšu, je neděle a podle všeho se tam v úterý budu zase na pár dnů vracet, ať už jako do výchozího bodu dalšího výletu, půjde-li to, nebo do příjemného místa, kde se hezky válí a kde výborně vaří. 

Malikovic Anna, její úsměv a kukadla

A je opravdu příjemné trávit čas ve společnosti lidí, kteří vnímají svět ještě tak, jak to bylo po většinu historie zvykem i u nás – ale už není. 17letá Abrooza se stará o chod domácnosti, maminka před třemi lety zemřela, evidentně to nevnímá jakkoli úkorně, spolu se sestřenicemi si přivydělává jako švadlena. A třeba nejsem schopen vysvětlit, jak to u nás děláme, když se žena stará o domácnost a zároveň chodí stejně jako muž do práce – a nemáme služku, což si mysleli, že je u nás běžné jako elektřina a tekoucí voda. Vždyť to přece nejde, ne – a stokrát jim vysvětluju svůj názor, že i já si opravdu myslím, že ne a že výsledkem je stav 1,4 dítěte na ženu a bez imigrantů vymírání populace, a 47%ní rozvodovost, protože to prostě jinak ani být nemůže. Hodně o tom přemýšlím a opět se mi potvrzuje, že se to s tou tzv. emancipací jaksi … zvrtlo. Ono totiž ani o žádnou emancipaci moc nejde, spíš o vnucování názorů těch, kteří a které sami sebe vnímají jako moderní – a kteří umějí hodně hlasitě a věrohodně křičet. A mají vstup do mediálního prostoru á na vysoké školy. A většinová populace je díky považuje za někoho, kdo přece musí mít pravdu, když je v televizi a za universitní katedrou.

V jednom mém oblíbeném filmu se říká, že emancipace je „sebevražedný pokus o znovunastolení matriarchátu“ – vyznívá to tam jako vtip, ale já si myslím totéž. Ještě že jsem tak daleko a nemůžete mi dojít nafackovat, děvčata, co? Já mám trochu alibi, protože jsem předloni vyhrál mezinárodní otevřené mistrovství ČR v soutěži „žena v domácnosti“, takže mi nikdo nemůže vyčítat, že bych … ale i tak. Jestli by někdo byl schopen obstarat domácnost a být doma s dětmi, zatímco maminka by byla v práci a vydělávala na společné živobytí, jakože chlap, tak bych to byl já – a skutečně by mě to bavilo víc, než cokoliv jiného; ale opravdu bych ani omylem nestál o děvče, kterému by něco takového vyhovovalo. V jiném mém oblíbeném filmu vedou manželé rozhovor (parafrázuju): „Tak ty si myslíš, že by ženská měla sedět doma u plotny, jo?“ říká vytočeně žena-vědkyně…. „Ale já si to opravdu myslím“, říká upřímný nešťastník v podání Zdeňka Svěráka … Už radši mlčím.

Jak jsem psal výše, dosti jsem četl. Za oběť mi na začátku padli minule zmínění Karamazovi (nedokončené, ale zcela jasné vysvětlení toho, proč je Rusko tam, kde je – a vždy bylo a bude, proč tam mohli a mohou vládnout jinde v civilizovaném světě těžko představitelné lidské typy, Petrem Velikým počínaje, přes Lenina a Stalina a Putinem konče), pak Endurance A. Lansinga o jednom z mých velkých životních vzorů (vedle Hurvínka a Robinsona) Ernestu Shackletonovi a asi vůbec nejdrsnější (nejen polárnické) výpravě lidských dějin (doporučuji přečíst p. Lázničkovi a spol., budete nadšeni). Potom jsem se vrhnul na již zmíněný poslední český překlad Nového zákona (který jsem takhle celý četl po docela dlouhé době a i když mám pořád radši Starý zákon, zase mi došlo, jak moc jsme s tím svázáni, ať už se k jeho dědictví hlásíme či nikoliv; podle mě by si každý měl přečíst aspoň evangelia, minimálně Lukášovo a Janovo, aby viděl, odkud se odvíjí naše uvažování o světě – a třeba i jako vysvětlení toho, proč je náš, křesťanský svět o tolik bohatším a příjemnějším místem k životu než … všechny ostatní. Přesně tady v reformované západní podobě křesťanství to totiž vězí a pobyt tady mezi buddhisty a muslimy mi to jenom potvrzuje. Nakonec i ti Karamazovi vypovídají o tomtéž, protože to jejich pravoslaví je o dost jinde.).

Uprostřed Nového zákona jsem se vrhnul po zhruba roce a posedmé celkem na Zdroj A. Randové. A bylo to zase něco, prolétl jsem to za necelé čtyři dny a prostě … Není to asi velká literatura, leccos je tam lehce kýčovité, některé postavy jsou přehnaně hysterické, ale nevybavuju si, která kniha by mě v životě tak … ehm, zasáhla. V žádném případě ne ovlivnila, ale ukázala, že nejsem sám, kdo některé klíčové věci v životě vidí přesně takhle. V prvním českém vydání Orwellova 1984 se v předmluvě píše, že „nejlepší knížky jsou ty, které říkají to, co už sami víme“. Tak nějak to myslím. Mám to jako terapeutické čtení, doporučil jsem to už asi milionu lidí, půlce z nich to při různých příležitostech věnoval a až na, co si pamatuju, 2-3 výjimky, zcela shodné reakce. Tak to zkuste a uvidíte sami. Moje výchova byla celá přesně opačná, než jak to v téhle knížce je, od rodiny přes školu až po všechno ostatní, co na člověka působí, pořád jsem viděl, nebo spíš vnímal, velké rozpory v tom, co se po mně chce a jak to je podle mě správné, a tady jsem to konečně … Ohlížet se na to, co si o všem možném myslí ostatní? Tsss … Navíc ta Dominika s Roarkem, co si budeme povídat, tak nějak … že („Naučila jsme se snášet všechno kromě štěstí … Musím se naučit unést i je. Žít s ním a neklesnout pod jeho tíhou. To je poslední zkouška v sebeovládání, kterou budu muset ještě složit.“) Ještě se k tomu asi vrátím a napíšu víc, zatím si to můžete také přečíst. V Americe se říká, že v tomto mailu zmíněné Randové dva romány jsou nejvlivnějšími knihami po Bibli a je to tam povinná četba …

Pak jsem si na odlehčení konečně přečetl Dobrodružství A. G. Pyma, klasická poeovština, není třeba nic dalšího dodávat. Následovala zase po letech Mannova Smrt v Benátkách a už teď se těším, až si po mém návratu na jaře pustíme ve filmovém klubu I. B.  kongeniální filmové zpracování, takto jeden z nejlepších filmů, co znám. Hned potom došlo vůbec poprvé na Northangerské opatství J. Austenové. No … Nic moc o té knížce nevím, jenom znám její další romány, ale tohle bylo fakt něco, měla by to být povinná četba pro všechny, kteří, a asi hlavně které, chtějí vědět, kde se vzalo leccos z toho, čím dnešní svět žije. Na to, že to je úplný začátek 19. století je to dost síla. Ta ironie směrem do vlastních řad (jakože směrem k ženám) vysvětluje, proč je tahle dáma zcela určitě právem považována za klíčovou postavu (světové) literatury své doby a proč je pro mnohé ztělesněním Anglie celého následujícího století. Mj. se tam píše: „Byl to přitažlivý muž velmi impozantního zjevu, ne už v rozpuku mládí, ale dosud při síle …“. Takže to je přece jasný, ne?  Hned pak jsem se po letech vrhnul na Pýchu a předsudek téže autorky – a to čtu zrovna teď.

Tak asi stačilo co? Gratulace, pokud to někdo dočetl až sem.

Další fotky k výše uvedenému příspěvku najdete zde.