Hlášení z cesty na východ VI

Milí mladí,

tak zase pár slov k tomu, co jsem tady od poslední zprávy páchal. Fotky už jsem posílal, žádné nové tam zatím nejsou.

Co si pamatuju, tak minule jsem skončil u rodiny Malikovic v obci Rayil na pravém břehu řeky Sind. Odsud jsem se nepříliš nadšeně přesunul do Srinagaru – vůbec se mi nechtělo, protože se mi tu z mnoha důvodů fakt líbilo, ale měl jsem další plány, kterých jsem se chtěl držet.

Rayil, důvod č. I

 A taky jsem jaksi cítil potřebu navštívit lékaře, neb mé žebroví … Ale o tom jsem už psal minule. 

Teď tím tedy začnu. Ve Srinagaru jsem se přesunul do hotelu (Gulshan Valley, plně vybavený 2lůžkový pokoj za 170 kč/noc), protože „moje rodina“ měla termín porodu, tak se jaksi nehodilo otravovat – a já sám jsem to také vítal, protože jsem chtěl být taky sám a potřeboval jsem něco v klidu udělat. Do nemocnice jsem vyrazil hned druhý den – a jen proto, abych se dozvěděl, že jsem vlastně simulant. Proběhla návštěva pohotovosti, RTG a prohlídka specialisty – a to vše bratru za 22 kč, aniž jsem musel vytahovat jakékoliv pojištění, cokoliv. Bylo mi řečeno, že vše je v pořádku, jen jsem to měl vykloubené (což jsem nepředpokládal, že je u žeber vůbec možné) a kolem potrhané svaly, nic, s čím by kromě bolesti měl být jakýkoliv problém. Ta rána a křupání/přeskakování v noci jsou prý šlachy a tyhle věci. Tak jsem se uklidnil a odešel – jen tedy s důvěrou, že se nebude opakovat červenec, kdy v Lehu kamarádovi z RTG nepoznali tříštivou zlomeninu předloktí, kterou pak doma museli okamžitě operovat. Trochu jsem ze sebe byl znechucený, protože se ukázalo, že jsem vlastně pěkná sračka, ale co už. Každopádně RTG a vše kolem toho poctivá ocelařina, takhle si to všechno představuju někdy u nás před válkou.

Rozhodl jsem se, z hodiny na hodinu, že se mi po Rayilu dost stýská a že vlastně není důvod, proč se tam nevrátit. Chodily mi od nich pořád dokola sms, ať hned přijedu, že mě rádi uvidí, že se po mně doma a ve vsi všichni shánějí atd. Ani nevím, zda jsem to psal, ale tyhle jsem opravdu nepodezíral, že to je kvůli penězům, protože se mi jim vůbec nepodařilo nic vnutit, za byt, stravu, vlastně všechno. Jenže – a to jsem už psal v mailu mimo pořadí – zrovna vládní vojáci zase někde stříleli, a navíc proti plánu něco bouchlo a výsledkem bylo 16 mrtvých. Mrtví jsou tady prakticky denně, ale tohle bylo víc, takže stávka, pak další den a ještě jeden. Stávka znamená zavřené obchody a nefungující dopravu. Brzy jsem měl zjistit, že stávky jsou tady prakticky každotýdenní kratochvílí, protože to je asi jediná jakžtakž viditelná podoba jejich totální nespokojenosti se situací. Ačkoliv se o něčem takovém vlastně kromě Kašmíru nikde nikdo nedozví, takže jestli to má smysl, je otázka. Ale nějak jsem ani já nepřišel na to, co by měli dělat jiného.

Není to tu nic veselého a ta informační blokáda je v dnešním světě takřka k neuvěření. Mají dost pech, že jsou muslimové, protože když federální vláda píše o potírání muslimských teroristických skupin, celý svět to bere jako potvrzení toho, co o muslimech jako od narození teroristech všichni přece vědí – a tím to končí. Ne, že bych na muslimy, resp. obyvatele Kašmíru za ty necelé dva měsíce měl jen pozitivní názory, vůbec ne, o tom napíšu jindy, ale to se týká něčeho úplně jiného.

Takže po třech nocích v hotelu jsem 24. 10. vyrazil zpět do Rayilu. Cesta MHD po městě byla opravdu zajímavá, obrovský batoh, tentokrát už i notebook na krku, čili jsem zabral zhruba polovinu autobusu. Ten okamžitě celý věděl, kam jedu, půlka lidí mi hlásila, kolik ještě zastávek zbývá a při vystupování nebylo možné vynést si krosnu sám, prostě bez šance. Takže jeden soudruh mi ho vytáhl ven, já vystoupil a než jsem se stačil zorientovat, už mi ho náhodný chodec soukal na záda a ptal se, kam jedu, směroval mě k zastávce dálkových taxíků, předal mě jinému, abych na těch dvaceti metrech nezabloudil, prostě fakt něco. Obyčejní lidé jsou tu doslova neuvěřitelní, ve snu člověka nenapadne, že notebook a foťák na krku by mohl lákat zloděje. Taxík mě hodil asi 40 km, kde mě zase někdo vyzvedl a doprovodil k veřejnému autobusu, kterým jsem měl urazit asi ještě jednou tolik. Divadlo pokračovalo, cizince jakoby nikdy neviděli. Když jsem mládenci v autobuse platil 40 rupií (v kč děleno třemi) pětistovkou a pár vteřin to vypadalo, že mě bude chtít okrást, jakože nevrátit zbytek (což byl ale omyl), všichni chlapi kolem si stoupli, dali ruce v bok a vyzývavě na něj civěli, co teda bude a ať ho ani nenapadne … Opravdu už jsem se naučil připadat si tady i v těch nejnezápadnějších podmínkách zcela bezpečně. Autobus přeplněný, ale samozřejmě neexistovalo, že bych stál, přestože jsem přišel jako poslední.

V Rayilu mě čekalo opravdu vřelé uvítání, se slečnou z fotky výše a její sestřenkou jsem po příjezdu páchal smažené ladies´fingers (to si najděte, úplně jsem se tu do nich zamiloval), které jsem jim přivezl darem a které, jak se ukázalo, oni k mému velikému překvapení  nikdy nedělali. Já tedy také ne, ale už jsem to tady jednou viděl, takže jsem saturoval své nevybouřené pedagogické potřeby, tentokrát v kuchyni. Tři děvčata k ruce, jedna předháněla v ochotě druhou, nejstarší 17 let, já čistě improvizující, což mi jde, prostě … Asi netřeba pokračovat. Malikovic rodina je vážně bezva, nabídli mi, že si u nich můžu kdykoliv ubytovat v dokončovaném baráku u řeky, který je moderní a zcela prázdný – a asi to mysleli vážně … Večer jsem si šel zaběhat podél řeky a věřte, že údolí Sindu v padajícím soumraku a s dunajovským Bobříkem strachu ve sluchátkách je opravdu těžko zapomenutelná zkušenost (koho zajímá, co od téhle nejlepší kapely české historie považuju já sám za vůbec nejlepší, může si stáhnout tady). Jestliže mé výklusy uprostřed Srinagaru budily pozdvižení, tak co se dělo tady, pro to těžko hledám slova. Bylo to tak spontánní, až pro mě jako plachého středoevropského mládence k nesnesení.

Malikovic kuchařská skupina

Druhý den jsem plánoval vyrazit zase do hor, ale původní variantu jsem rychle zavrhnul, protože v místní střediskové obci Sonamarg bych musel jít kolem nějakého turistického úřadu, kde by po mně chtěli se hlásit a … bylo mi jasné, jak by to zase dopadlo. Navíc hlava Malikovic rodiny tam pracuje, tak jsem celý večer poslouchal důrazná doporučení, ať nikam nechodím, že divá zvěř, leopardi, medvědi, lišky, k tomu laviny, šílená předpověď, hazard se životem. Lidi už z hor dávno pryč, tedy pastevci, takže tam zvířátka mají „pré“, slovy klasika. Chodili za mnou zástupy sestřenic (a bratranců, ale ti mě zas tolik …) a jakože „please, don´t go!“, pořád dokola. Fakt roztomilé.

Tak jsem se rozhodl, že půjdu přímo od baráku údolím, které už jsem znal z minula, jen zhruba po hodině nepůjdu doleva na Kanzal Pathri, ale doprava na nějaké Posh Pathri. Že tam někde nahoře prý mají být pastevecké domky. Z rodiny tak nikdo nikdy nebyl, ale slyšeli o někom, kdo má známého, jehož bratranec tam na léto chodí – nebo něco v tom smyslu. Měl jsem připravené varianty dalšího postupu, přičemž ta nejkonzervativnější byla někam dojít a pak zase zpět – a na tu nakonec došlo. A věřte, že tohle údolí, resp. soutěska je opravdu strhující, tady tedy rozhodně nejsem naposledy. A dal bych krk za to, že tudy ještě Evropan nikdy žádný nešel. Bohužel zcela bez mapy, a ještě pořád s dost bolestivými žebry – a taky bez kávičky, kterou asi nikde v Kašmíru nelze pořídit. Což bylo smutné, ale zase to znamenalo o něco lehčí batoh.

Šel jsem na 4-5 dnů a co do počasí to bylo asi to nejlepší, co jsem tu od července zažil, ukázkové babí léto, jen tedy ve třech až čtyřech kilometrech. Za celou dobu samozřejmě zvěř až na jednu opici čistá nula,

Jediný zástupce divé zvěře
           cestou k Posh Pathri

sněhu jen poprašek daleko na hřebenech, sluníčko na kraťasy a tričko, to k té předpovědi tedy. Zase jsem si uvědomil, jak tohle je všude stejné a jak se prostě ti, kteří sami nikam nechodí, z nějakého podivného důvodu snaží k témuž přimět všechny ostatní. A když ti nato nereflektují, obouvají se do jejich nezodpovědnosti, hazardérství a všeho možného. Zažil jsem to již tolikrát a na tolika různých místech, že to je na nějakou diagnózu. Už jsem tu psal o averzi k riziku a nemožností jejího zobecnění a vytvoření nějakého mustru pro celou populaci, takže to nechám být, ale je to vážně zajímavé. Rada do života, v horách a podobně: poslouchejte svou intuici a zkušenost. Ostatní si vyslechněte a … zařiďte se podle sebe. Nebo poslouchejte někoho, třeba mě, kdo to má „tam nahoře“ dobrý. Je samozřejmě riziko, že se spletete, třeba i fatálně. Ale, další opakování, život bez rizika neexistuje.

Takže jsem šlapal zužujícím se údolím a zhruba ve třech kilometrech zahnul doprava hodně úzkou soutěskou směrem k Posh Pathri. Ještě předtím jsem potkal skupinky dam, které na hlavách nesly cca metrové klády resp. pytle se štěpinkami,

Jedna z historických rolí kašmírských děvčat

jak jsem již taky psal, tohle je tady vzorově ženská starost. Zajímavé.

Cesta po odbočení střídavě mizerná a žádná – a velmi rychle už jen to druhé. Za dva dny při sestupu jsem měl zjistit, že nahoru se sice chodí, obrovská stáda ovcí a něčeho takového, ale rozhodně ne tudy, kaňonem potoka. Chodí po svazích nahoře, kde je do výšky cca 3500 mnm les a pak docela rozlehlé pastviny, byť tedy i ty dost strmé. Ovšem dobytek má proti nám velkou výhodu – a tou jsou dvě nohy navíc. Částečně se to dá dohnat hůlkami, ale jen částečně.

Takže jsem šel zhruba tři hodiny a šlo to čím dál hůř. Stále častěji jsem se neobešel bez rukou a se stoupající výškou už jsem je musel používat prakticky pořád, ukloněné plotny, regulérní skály, strmý svah mezi nimi minimálně 35 – 40 stupňů, divoký potok, který šel přeskákat jenom někde, pořád dost těžký bágl na zádech a překážející foťák na břiše, což pohyb na skalách dost komplikovalo. Docela mě bavilo sledovat sám sebe, jak jsem vnímal rostoucí riziko spojené s každým dalším nastoupaným metrem – protože to riziko se dramaticky zvyšovalo s představou, že tudy třeba budu muset jít dolů. A to bylo pořád krásně sucho – a kdyby měl napadnout sníh, znamenalo by to naprostou neschůdnost. Už jsem se naučil, že když jdu s lidmi, které dejme tomu vedu, snažím se končit na spodní hranici toho, kde se dá hovořit o riziku. Když jsem sám, je stejným omezením dolní hranice hazardu. Mezi rizikem a hazardem je zřetelná hranice, byť opět čistě individuální a závislá na mnoha faktorech. Tady třeba i na tom, jakou pravděpodobnost jsem přikládal tomu, že se ráno probudím a bude nasněženo, jako na druhé straně údolí před zhruba dvěma týdny. A ze všeho nejvíc mě baví sledovat fyziologické projevy toho, jak se posouvám nahoru pásmem rizika směrem k pásmu hazardu. V hlavě, nebo prostě někde, se mi hromadí informace a ty jsou převáděny v narůstající mravenčení, přecházející v brnění a mrazení po celém těle. Takhle, jak si myslím, poznám, kdy už to začíná být „vo hubu“.

Navíc mě ještě furt dost brala ta žebra, byť fakt, že nic nehrozí, vše samozřejmě zlepšoval – ta psychika, to je věc. Tak jsem to nějak kolem 3200 mnm vykyndul, zaohnil a vrhl se na čtení a vaření. Nádherné místo – a další den mělo být ještě o hodně lepší. Potok kousek za hlavou, zbytek ladies´ fingers s kuskusem k večeři, společnost Jane Austenové a spolu s ní časů, kdy ještě věci byly tak, jak mají být, zbytek uzeného, prostě nic mi nechybělo. Maso a další podobné pochutiny jsem pro jistotu odnesl do svahu na větev nejníže položeného stromu, kdyby přece jen nějaký ten méďa, abych si nepřipadal jako úplný hazardér.

První bivak v Posh Pathri, vzadu vpravo ohýnek
             a zatím decentně čoudící kláda

Jen tedy drobnost, která se lehce vymkla – závětří a oheň jsem si udělal za pořádnou kládou, zhruba metr v průměru, jakože těsně za ní, která pochopitelně mírně doutnala, standard. Jenže pak uprostřed noci cítím ve stanu intenzivní dávky kouře a když vyhlédnu, tak vidím, že kláda doutná velmi vydatně a na některých místech už to přechází v decentní plameny. Ne, že by cokoliv hrozilo, ale čadilo mi to přímo do stanu (byť vzdáleného asi 30 metrů) a bez toho se tedy dokážu obejít. Tak jsem musel krajně nerad ven a pustit se do hasicích prací.

Ráno opět nádherně, v noci docela teplo, venku mírně pod nulou, vyrážím kolem 11:00, takhle už se to vyvinulo. Jen tedy velmi brzy, asi po hodině, zhruba kolem 3400 mnm, jsem to mrazení už pociťoval velmi silně a neustále. Pak krátce po poledni jsem skoro nebyl na těžko schopen oblézt jednu skálu. Sundal jsem batoh, odložil hůlky, a šel nalehko na průzkum, jak to vypadá dál; a když jsem se pak skoro nebyl s to vrátit dolů, usoudil jsem, že už jsem tam, kde je záhodno skončit – při zapracovaném riziku změny počasí, samozřejmě, tohle všechno se jaksi vyhodnocuje souběžně. Navíc jsem objevil skutečně parádní místo, takže to do sebe pěkně zapadlo. Nakonec jsem tady měl zůstat dvě noci s vloženým dnem nalehko nahoru, kdy jsem se mohl pustit do trochu komplikovanějšího terénu. A bivak a ohniště vskutku skvostné, necelý metr od předsíňky mi padal drobounký potůčko-vodopádík, který v noci lehce přimrzl a když se pak se slunečními paprsky znovu roztékal/rozpadával, bylo to něco úžasného. Prostě voda napůl kapala, napůl se sypala a tříštila metr od hlavy, zhruba jako když chřestí drahý skleněný lustr. Něco.

Dvojitý bivak, takřka bezkonkurenční

Ráno jsem tedy nalehko vyrazil směrem vzhůru po západní straně soutěsky, pořád výš a výš, čím dál tím strmější svah nad potokem, protože korytem už to vůbec nešlo. Dal jsem si časový limit, kdy to otočím a zároveň minimální výšku, kam chci dojít - oboje se protnulo kolem 13:30, kdy jsem zhruba ve 4100 mnm přešel na druhou stranu potoka a otočil se směrem dolů. Někde tady tedy asi bude to Posh Pathri, protože tady byla viditelná místa, kde v létě kempují pastevci hlídající stáda. Vybrat si tedy umí, to tedy jako vážně jo. Mj. mě tady upřímně rozesmála vzpomínka na jednu dámu, která si onehdy nechávala říkat Posh Spice - pamatujete si? Ty vole, to bylo, „When 2 become 1“, nebo jak to ta děvčata pěla … Já se picnu, přes dvacet let.

Exbivak pastevců, cca 4100 mnm,
              Posh Pathri, pohled na jih

Sestupoval jsem po dost ukloněném východním svahu a silně zvažoval, zda se potupně nevrátit stejnou cestou, furt se mi v hlavě honilo, abych nelitoval, že tamtudy to prostě nějak půjde a když to zkusím jinudy, může se stát, že … No, ale odměnou za riziko byl úchvatný březový hájík, přes nějž se mi nabízely fantastické pohledy na ostrý kopec rámující ze severu celou soutěsku. Jak jsem ztrácel metry, sklon byl čím dál méně schůdný. Střídal jsem hovězí pěšinky se zatravněným svahem a zase mi docházelo, že tady s báglem ani omylem – stejně jako za mokra i bez batohu. K vlastnímu stanu už jsem se prakticky spouštěl po kleči a po 4 hodinách a kousek jsem si už zase dělal čajík a cpal se čabajkou z masny na Starotrašnické. Krásný den a večer a … Úplně jsem zapomněl na výhledy na jih přes údolí Sindu, kde jsem viděl si „svoje“ sedlo Zumhar Pass, z nějž jsem se před necelými dvěma týdny sesypal.

Březový háj ve výšce
              kolem 4000 mnm

Měl jsem v plánu ještě další den a další noc, ale zároveň jsem věděl, že ve Srinagaru na mě už čeká Dharma, takže jsem se rozhodl další den seběhnout dolů, přespat v Rayilu a prchnout. Nakonec z toho kvůli dalším mrtvým a další stávce byly dvě noci, ale to nevadilo ani kapánek. Pobyt mi kromě sester a sestřenic všeho věku a pohlaví zpestřila poslední fáze tradiční kašmírské svatby, kam mě rodina vytáhla, abych to měl pestřejší. Samozřejmě výklus, hromady skvělého jídla (rýže s něčím dvakrát denně 365 dnů v roce), neformální námluvy s Malikovic děvčaty, přemlouvání, ať zůstanu (což jsem neudělal, ale asi ještě pár dnů měl), domlouvání průvodce a koňů pro moji skupinu na příští rok … Fakt jsem si to tady hodně oblíbil, bude se mi stýskat. Děvčata v různém věku dospívání tady tráví většinu svého času čekáním na prince, což je role, kterou hrát mě, jak jsem zjistil, vyloženě baví a, ehm, naplňuje. Obzvlášť, když mají taková kukadla, jaká tady mají prakticky všechna. A jak jim seknou ty šátky! Jen je tady trochu problém s určením jejich BMI, v jehož odhadování s přesností na dvě desetinná místa jsem v našich podmínkách skutečný expert. Tady musím přiznat, že jsem ve velké většině případů naprosto pohořel - vzhledem k jejich mnohovrstevnatému a splývavému odění prakticky není možné použít středoevropskou metodologii určení tohoto klíčového kritéria. A jinou zatím nevládnu. Mám trochu obavy, že na to děvčata trochu hřeší a svému exteriéru se věnují méně, než by možná měla. Na druhou stranu musím uznat, že to kompenzují usilovným věnováním se kuchyňskému a krejčovskému rozměru svých životů, takže, když přimhouřím obě oči, dejme tomu, že …

Protější hřeben, který jsem
             před dvěma týdny přecházel

29. 10. jsem si s uspokojením přečetl, že to ten sráč fakt dal tomu kolotočářovi a dalším podobným a opět jsem si pochválil své rozhodnutí vést takový život, jaký zrovna vedu. Aby bylo jasno – nevadí mi všichni Davidové a Hůlkové, které v republice máme – ty velmi pravděpodobně nikdy nepotkám a nijak se mě nedotýkají. Ani mi tolik nevadí Zeman a spol., protože si dokážu představit život, kdy mi budou moci být u p…. Ale co zcela odmítám jsou ti, kterým se líbí, co tihle a jim podobní dělají, zpívají, píšou, natáčejí, povídají atd. A prostou metodou statistickou (to je citace) jsem dospěl k závěru, že když jdu po ulici nebo do obchodu nakoupit, je tam takových mentálních kreatur nebezpečně velké množství, dost možná většina. A s takovými lidmi nechci dýchat stejný vzduch, nemám si s nimi co říct a nechci, aby ovlivňovali můj život. A v žádném případě nechci, aby jakkoliv formovali svět, v kterém by měly žít moje děti.

Moje favoritka č. I pláče radostí nad
            medailí pro Michala Davida

Proto, jak jen to půjde, chci a budu žít co nejdál a budu z vysoka kašlat na pravidla, která si, jistěže demokraticky, vytvářejí – jak si tedy aspoň myslí. Je mi přitom úplně jedno, co tenhle můj přístup bude znamenat pro kohokoliv jiného vyjma mě samého a těch, které mám rád. Pevně věřím, že mezi čtenáři těchto řádků je těch, kterým výše zmíněné konvenuje, minimální množství. A na tom se dá stavět zárodečný optimismus zaměřený do budoucnosti. Vrátit do Vašeho světa (nemyslím geograficky) se plánuji tehdy, až za mnou zástupkyně většiny přijde do tundry a poprosí, ať jim jdu vládnout já a podle svého, že už to je jejich jediná naděje … Pošlu ji někam (nebo aspoň někam pro dřevo na oheň), ale bude to zadostiučinění. Spolu s Karlem Plíhalem pevně věřím, že „každá holka pro někoho má sluch absolutní“ . Jo, jo, slyším a rozumím Vám - ale nesouhlasím. Mám pravdu a o té jakákoliv většina nerozhoduje.

Ložnice, obývák a krejčovská dílna v jednom

Už to musím vzít fofrem. Ve Srinagaru jsem strávil noc v hotelu a pak se přesunul k Dharmovi do jeho středostavovského domu. Javedovi se narodila dcerka, tak jsme to k nim jeli oslavit, což tedy bylo opravdu hodnotné, pak se zase stávkovalo, hodně lilo, takže jsem ve městě zůstal pět nocí, víc, než jsem plánoval. Ale aspoň jsem zase něco udělal, sepsal, vymyslel, naplánoval na další rok, připravil vše potřebné k akci „Kalendář Euthanasia 2019“ - a taky přečetl. 3. 11. jsem nasedl na veřejný autobus do města Jammu, takto hlavního města třetí části státu Jammu a Kašmír. Tam už převažují hinduisté a pro letošek tak opouštím svět buddhistů a muslimů. Bylo to velice poučné a jestli Komenský řekl, že "každé vzdělávání má být zakončeno cestováním“, tak já to mohu podepsat vším, co se k tomu dá použít. Úplně každému bych něco takového radil a doporučil, asi lépe dřív než později - ale určitě raději pozdě než nikdy.

V Jammu to byl pro příjezdu lehce horor, dokodrcali jsme se tam po dost děsuplné cestě trvající 10 hodin (250 km) za střídavého sněžení v sedle 2700 mnm a vydatného lijáku, v němž jsem pak poblíž autobusového nádraží za pomoci náhodného chodce – už úplně za tmy – sháněl nocleh. Na zádech bágl regulérně přes 50 kilo, na krku notebook, foťák a malý batůžek, v ruce pytel se spacákem a pohorama, opravdu soda. A lilo jak z konve. Vrcholem bylo, když jsem zjistil, že v hotelech tady kolem prostě nepřijímají cizince, nějaké pošahané byrokratické … todleto. Fakt jsme jich obešli asi deset a všude totéž. Nakonec jsem skončil v něčem, co se jmenovalo Stay Inn (sic!), kde byli všichni tak na mol, že mě tam vzali. Feťácké doupě, pokoj vypadal podle toho, prostě autentická zkušenost. Na patře jsem potkal nějakého Yusufa, britského občana, ale původem Barmánce, 25 let, šílený přízvuk, ale vypadal jako prima kluk – až poté, co jsme spolu strávili noc v autobuse a další den v Manali, jsem měl zjistit, co za trotla/ventila/mantinela to bylo. Nebyl zlý, ale jeho blbost se hvězd dotýkala, to vše kombinované s velkým sebevědomím a finančně více než uspokojivým rodinným zázemím.

Natáčel krátká videa, která pak po večerech stříhal a jako děsně drsná je „postoval“ nebo jak se to píše někam na sociální sítě (Yusuf, jeho „projekt“ se jmenuje Reality /daily/ a myslel jsem, že se z toho pos….,když jsem to viděl. Můžete si to zkusit najít, já na to nemám dostatečnou duševní kapacitu.) Symbolizoval to vše moderní, z čeho osobně bliju, od získávání živobytí po mluvu a nalhávání sobě sama, jaký je dobrodruh. Nejkomičtější bylo, když jsem asi v deset večer vyslechl přednášku o tom, jaké maso je cestovat s tak, cituji, „brutálně těžkým batohem“ (samozřejmě značky Osprey). Neměl stan, spacák, cokoliv na vaření, váha zhruba taková, jakou já nosím do školy. Opravdu zábava byla, když ráno přenášel asi o metr mou krosnu, aby udělal v recepci hotelu prostor pro svůj batůžek. To i jemu došlo, jak jeho večerní přednáška vyznívá. Ale rychle na to zapomněl a vrátil se do drsňáckých kolejí, kdy sám sebe prezentoval a zřejmě upřímně vnímal jako mix Ramba, Rockyho a … Brandona Walshe, řekl bych já.

Cestou do Jammu jsem po čtyřech měsících klesl pod dva pak i pod jeden kilometr nad mořem a vlastně kolem byla regulérní vysokohorská džungle. Jo, a celé to je poprvé od příletu jiný stát, Himachal Pradesh. Další den večer jsme spolu s Yusufem nočním autobusem přejeli zpět do hor, cílem bylo město Manali. Cesta trvala 15 hodin a bylo to podstatně komfortnější, připlatil jsem si za lepší autobus než cestou sem, 270 kč, praštil jsem se přes kapsu. Manali je takový místní Zermatt, čili na moje dosavadní indické poměry hyperluxusní domy a všechno. Ten blbec vybral nějaké ubytování a já ještě větší blbec jsem na to kývl, takže jsme se rikšou přesunuli na úplný konec tzv. Starého Manali, odkud bylo všude daleko. Jemu to nevadilo, protože všude si bral vozítko, ale já jsem nadával jak špaček, sám sobě. Vybral hipsterský hostel Orchard House, že prý má skvělé recenze na facebooku, uch. Vlastně můj první hostel tady, tak budiž, kompletní západní všechno, ubytování, jaké je všude po celém světě stejné a kde se scházejí LP turisti – a které dost nesnáším, už od své první zkušenosti s něčím takovým. Ten pitomec sem jel na jednu noc něco natočit a pak do Váránasí, jako všichni jemu podobní. Výsledkem bylo, že zjistil neexistenci autobusu další den, takže se ještě tentýž den večer sebral a odjel pryč, znovu přes noc. A to mi cestou dělal přednášky, jak si lidi s ním cestující vždy chválí, jeho plánování, ubytování atd., protože to má všechno perfektně vymakaný. Ani se nerozloučil a zmizel – a nepostrádal jsem ho ani vteřinu. Musím si na něco takového dávat příště pořádný pozor.

Manali je něco málo nad dva kilometry nad mořem a kousek pod sedlem Rohtang, kudy se jede směr Ladakh a Leh a zároveň kousek od vstupního portálu do nově budovaného tunelu stejného jména, kde v obci Solang bydlí kamarád Petr Mitrenga, který jim tady dotyčný tunel pomáhá stavět. U něj teď jsem, už pátý den a vyloženě měknu, jak je to tu u něj komfortní, jsem ze sebe opět dosti znechucený, ale nějak tomu nedokážu odolat. Dělám si tu z toho takové vysokohorské atletické soustředění, ať se aspoň trochu hýbu. Petr je moc bezva, má tu svého 9letého syna, na měsíc, a svou velmi vitální maminku, takže to je celé mooooc příjemné. V době, kdy toto dopisuju, už jsem původně plánoval vyrazit směrem k nádherné pětitisícovce Friendship Peak, kterou chci zdolat, ale nějak z toho i pro dnešek sešlo. Je to tady úplně jiný svět a zase jiné století, lidé pár set kilometrů severněji by si vůbec něco takového neuměli představit. Ale o tom až příště.

Ještě k četbě. Minule jsem skončil u Pýchy a předsudku J. Austenové. Tu jsem dočetl, co si pamatuju, tak podruhé, a byl jsem tak nadšený, že jsem se hned pustil od dalšího jejího románu Emma, také podruhé. Pokud nevíte, tak si o autorce něco najděte, hlavně o době, kdy žila a psala. Dost těžko k uvěření. A ze všeho nejvíc k nevíře jsou ty ženské postavy, které, zejména v tom prvním, ale v tom druhém vlastně taky, jsou až na jednu, resp. dvě výjimky, dámy prominou, naprosté slepice a některé dokonce vyslovené krávy. Je to poměrně silné výrazivo, ale přečtěte si to a pak mi dejte vědět, jestli to tak není. Někteří chlapi jsou taky trochu mimózní, ale obecně vyznívají nesrovnatelně lépe - to snad ani já, kdybych něco napsal, bych to takhle nestavěl. Fakt zajímavé – říkám si, že na tom tedy asi něco bude, když i taková Austenová ...

Mě osobně nejvíc zaujalo, jak se při rozhodování o životních partnerech více než cokoliv jiného řešila otázka sociálního statusu a majetkových poměrů, zejména věna. To mi přijde velmi inspirativní a nosné i pro dnešní dobu, že,druŠti. Dnes je něco takového oficiálně nepřijatelné, už jsem to mockrát diskutoval, že přece ta zamilovanost a láska musí mít přednost před penězi … No, zní to hezky a logicky, ale mj. právě tady se bere ta historicky bezprecedentní míra rozvodovosti v dnešním světě. Protože status a majetek jsou dlouhodobě mnohem větším pojítkem, než láska a to kolem – to druhé totiž v drtivé většině případů přejde a když není nic dalšího, trvalejšího, tak potom … nezbude nic. 

Pak jsem se po nějaké době vrhnul na papír, protože kol. Timko mi přivezl Koukolíkovu slavnou knížku Mozek a jeho funkce. Říkal jsem si, že nebude na škodu trochu víc proniknout tam, kde mě to před pár lety málem připravilo o život. Určitě zajímavé, taky jde přece jenom o nejméně prozkoumané místo našeho vesmíru, míněn mozek, byť hned od první stránky mi bylo jasné, že bych se s autorem asi zásadně rozcházel v jeho světonázoru, řekněme. Taky je to doktor, jakože lékař, což je u mě skoro pravidlem – je sice pár výjimek v této profesi, s nimiž se i shodnu, několik z nich je možná i mezi čtenáři tohoto vyprávění, ale obecné pravidlo je takové. Hned poté jsem vzal do ruky Koukolíkovu (a Drtilové) další práci, slavnou Vzpouru deprivantů (poslední díl/vydání), kde už ty názory, s nimiž jsem v ostrém rozporu, jednoznačně dominují. Zrovna to dočítám a musím přiznat, že několikrát jsem to skoro zahodil. Jsou tam určitě zajímavé údaje, ale ze všeho úplně kape doktorská namyšlenost, absolutní víra ve vědecký přístup ke světu a takřka pohrdání čímkoliv, co nemá poznámky pod čarou a co nestaví na striktně vědecké metodologii.

Ještě se k tomu asi vrátím, protože mě to přimělo k celkem dalekosáhlým úvahám, ale zase až jindy. Tady jen zmíním W. Allena, který v jednom filmu nechává zaznít větu „mozek je ten nejpřeceňovanější orgán“. Je to tam samozřejmě nadsázka, ale není od věci trochu odstup i v této oblasti. Jestli něco silně nesnáším, tak je to bojovný, jiráskovsko-bolševický ateismus – a toho je tady, sice v důstojném hávu, ale jasně a přiznaně – všude plno. A dost by mě zajímalo, jak by se Koukolík a spol. postavili k tomu, o čem pojednává můj velmi oblíbený a skoro neznámý film V. Schlöndorffa Homo faber. A také jsem si mockrát vzpomněl na Bergmanovy Lesní jahody, nádherný film z 50. let, kde v jedné snové scéně zazní věta, kterou bych nechal tesat nad vchodem do každé ordinace – „první povinností lékaře je žádat o odpuštění“. Ale, to je na dlouhé povídání. Můžete se na oba ty filmy podívat, stojí za to. Zdravím přítele Žamberského, on bude vědět.

Ještě závěrem – můj nejchytřejší kamarád, domovem v Českých Budějovicích, se mě minule tázal, co to je za slovenskou kapelu, v té předposlední písničce týdne. Tak věz, Juniorku, že jde o Živé kvety, jednu z vůbec nejlepších, co znám. A tady je můj osobní výběr toho nejlepšího, co tahle kapela natočila. Silně doporučuju, já už to několik let poslouchám opravdu hodně často.
Avizuju, že 3. 6. je v Praze koncert Alice in Chains. Sice už to nebude totéž, jako za časů soudruha Staleyho blahé paměti, ale i tak ... Už nám lístek.

To je vše, ať se Vám daří tak, jak si přejete. Ale, jak se říká, pozor na tajná přání, protože by se Vám mohla splnit.