trocha ekonomie (a historie) ... 10 let od pádu Lehman Brothers

 Trochu se zpožděním, ale ne mou vinou ... (napsáno počátkem září)

Desetileté výroční faktického zhroucení investiční banky Lehman Brothers přináší očekávanou lavinu komentářů připomínajících četná nej s ním spojená. Stejně tak množství předpovědí, kdy a kde to znova bouchne. Množí se ti, kdo se chtějí proslavit jako před více než dekádou Roubini a Taleb, když „předpověděli“ kolaps amerického hypotéčního trhu jako místo, kde explodovaly události spouštějící poslední velkou světovou krizi. Je přitom fascinující, že ti, kteří opakovaně upozorňují na nevyhnutelnost opakování podobných událostí, jsou označováni za dogmatiky a mediální mainstream jejich hlasy až na výjimky zcela ignoruje. Ale to je pořád dokola, už nejpozději od počátku minulého století – a spíš ještě už dlouho předtím.
Jaký význam tedy měla žádost výše zmíněné banky o ochranu před věřiteli, tedy faktické přiznání neschopnosti dostát svým závazkům z 15. 9. 2008? Sama o sobě fakticky žádný – nebýt všeho ostatního kolem, nic fatálního by se nestalo. Kolaps Lehmanů byl jen onou poslední kapkou, která spustila lavinu událostí, které už ale byly v běhu. Vůbec sám termín „poslední kapka“ se tu dost hodí a je trochu s podivem, že se více nepoužívá. Poslední kapkou byl i Černý pátek v říjnu 1929, krach Nasdaqu na přelomu tisíciletí a spousty dalších – přesto mají v historii místo jako spouštěče toho, co po nich následovalo. Přesně v duchu logiky post hoc, ergo propter hoc – česky „poté, tedy proto“. Tedy ztotožnění časové a příčinné souvislosti. A jak postupuje čas, stávají se právě podobné události jedinými, nebo aspoň klíčovými viníky následných globálních průšvihů. Poučení spočívá v tom, že se připravujeme na to, aby se něco podobného příště neopakovalo – a pak se jenom divíme, že to prasklo jinde. Historie se poté opakuje, zdánlivě pořád dokola a donekonečna.
Ještě k tomu termínu „poslední kapka“. Nastala by Velká hospodářská krize 30. let bez Černého pátku? Nastala by poslední krize bez krachu Lehmanů? Nastala byt Dotcom krize bez zhroucení indexu Nasdaq? Přišla by celková stagnace vyspělých ekonomik a ztracená dekáda v 70. letech 20.století bez ropného šoku z podzimu 1973? Na tyto a jim podobné otázky neexistuje „tvrdými daty“ (velmi oblíbený, a přitom zcestný termín) podložitelná odpověď – protože prostě historie se ubírala jednou cestou a alternativní vývoj neměl šanci nastat. Výše uvedené latinské post hoc… tak patří k jedněm z nejvíce matoucích a nejnebezpečnějších principů uvažování ekonomických věd; málokdo je schopen se tímto souslovím popsaného omylu vyvarovat a mediální svět je do jeho spárů zachycován s takřka železnou pravidelností.
Všechny popsané události přitom nebyly ničím jiným, než jen onou poslední kapkou, díky níž pohár přetekl – ale jejich význam byl prakticky výhradně symbolický, protože to, co jim předcházelo, mělo minimálně stejný význam, z logiky věci. Jenže články a knížky se píší právě a jen o těch posledních kapkách, tak to prostě je.
Většina komentářů, týkajících se desetiletí výročí počátku poslední krize, se nese přesně v tomto duchu. A výše popsané doplňují termíny jako nenasytnost, podcenění nebezpečí, toxická aktiva aj., čímž vše ještě více zatemňuje. Přitom to nejpodstatnější prakticky zmiňováno není.
Jasně, Lehmani dojeli na neudržitelnost vývoje amerického hypotéčního trhu. Jenže vzešly jeho problémy skutečně z toho, že se statisíce finančních poradců tisíců komerčních ústavů napříč celými USA nekoordinovaně, ale společně a najednou, pletli v odhadu schopnosti hispánských přistěhovalců splácet nesmyslně poskytnuté hypotéky? Byl skutečně tou klíčovou příčinou zákon CRA z konce 70. let, který v rámce boje s rasovou nerovností nutil banky poskytovat úvěry na bydlení bez ohledu na solventnost žadatelů (tedy mj. na barvu pleti)? Pocházelo všechno zlé na americkém trhu nemovitostí z rčení „můj dům, můj hrad“, které patří k základním pilířům uvažování každého Američana už od doby osídlování a budování prvních srubů? To všechno jsou jistě faktory, které svou roli hrály – ale které by samy o sobě neměly šanci cokoliv srovnatelného způsobit.
Tím, co přivedlo americký hypotéční trh a celou západní ekonomiku po několikáté na pokraj kolapsu, byly události z přelomu tisíciletí, kdy na splasknutí internetové bubliny plynule navázaly události spojené s 11. září 2001. Tehdejší vedení americké centrální banky (Fedu) v čele s A. Greenspanem za potlesku celého světa šláplo na plyn měnové politiky a 11x za sebou snížilo úrokovou míru na nejnižší úroveň v dějinách. To vše proto, aby se předešlo tomu, oč teroristům šlo – tedy o podvázání mezinárodního obchodu, který přece… Proto také útok na WTO a vše kolem. Málo, nebo skoro vůbec, se zmiňuje, že zmíněná Dotcom krize (tedy to, co následovalo po splasknutí tzv. internetové bubliny) byla dost možná jedinou krizí v moderní historii, která se obešla bez výrazného (v minimálně střednědobém horizontu) propadu cen na trhu nemovitostí. Prostě proto, že se zájem investorů v důsledku výše popsaného mechanismu přelil ze Silicon Valley (obrazně i doslova) do oblasti bydlení.
První léta století tak byla provázena raketovým růstem cen bytů a domů, který postupem času stále víc živil sám sebe (přesně jako ve 20 letech před Velkou krizí) a otevíral tak bankovním domům a hypotéčním agenturám prostor pro obrovské zisky. Navíc jištěné existencí fakticky státních (protože státem garantovaných) agentur Freddie Mac a Fannie Mae, u nichž v důsledku socialistické logiky skončilo témě 80 % (sic!) všech poskytnutých hypoték v USA – suverénně největším hypotéčním trhu planety. Byl to skvělý byznys, přesvědčit pologramotného přistěhovalce, aby si vzal hypotéku se superkrátkou dobou splatnosti, zkasírovat provizi a pak celou hypotéku převést na tyto agentury, tedy reálně pod křídla federální státu. Protože když se někdy v budoucnosti náhodou stane, že dotyčný přistěhovalec nebude splácet, není to už starost ani finančního poradce, který ho „podepsal“, ani jeho banky, ale … daňového poplatníka, který ve finále jistí fungování FM/FM. To není ideologií zabarvená teorie, ale po roce 2008 opakovaně naplněná praxe, která stála federální kasu minimálně desítky miliard dolarů přímé pomoci.
Ale ani zvrácené uvažování výše popsaných bank a agentur by samo o sobě nic nezmohlo, kdyby neměly v ruce ten nejdůležitější nástroj – levné peníze. Papírové peníze (protože jakékoliv jiné byly a jsou zakázané) byly díky politice Fedu nejlevnější v doložené historii a díky jejich dostupnosti se roztáčela kola … zrovna hypotéčního trhu, stejně jako o dekádu dříve třeba byznysu technologických společností. Nebýt peníze zadarmo a nejet rotačky naplno, nic z výše uvedeného by nemohlo dojít tak daleko. Od ceny peněz (zjednodušeně řečeno úrokové míry) se totiž odvíjejí všechny ostatní ceny v ekonomice, přímo či nepřímo, ať to je v USA, eurozóně nebo třeba České republice. Princip je tentýž, jen jména jsou jiná.
            Novodobí marxisté v nejrůznější podobě píší o dalším riziku kolapsu kapitalismu atd. Má výše uvedené s kapitalismem, tedy s trhem, soukromým podnikáním a osobní zodpovědností cokoliv společného? A může se někdo divit, že poslední krize vedla ke koncentraci bohatství, tedy k tomu, že bohatí zbohatli a chudí zchudli? Je to tak průhledné… Z toho, co způsobilo rok 2008 a následující, nejvíce profitovali banky, jejich vedení a zaměstnanci, čím vyšší pozice, tím více. Odměny, které pro ně plynuly z bezprecedentního počtu poskytnutých hypoték, pro zbytek populace nepředstavitelně luxusní dovolené a vše ostatní, jim nikdo reálně nevzal a nevezme. A hádejte, kdo byl zachraňován v duchu hesla „too big to fail“ za stovky miliard dolarů jen v USA z federálního rozpočtu? A kdo se, zcela logicky a přirozeně, chová pořád stejně, už více než století, protože by byl blázen, kdyby to nedělal?
Kdo z čtenářů bude mít chuť, může se podívat na diskuse z let 1907-1913, které v USA předcházely zřízení centrální banky, varování, která ze strany jeho odpůrců zaznívala. Je to dost poučné čtení a najdeme tam prakticky vše, co potřebujeme k vysvětlení událostí o sto let pozdějších. Jestliže historicky, míněno na konci středověku, byly banky místem zrodu kapitalismu, díky němuž poté v novověku celý západ utekl zbytku světa, tak dnes jsou tím nejzarputilejším obhájcem faktického socialismu napříč planetou. Je vždy pouze otázkou času, kdy a kde se celý mechanismus zopakuje. Již teď je jasné, že hodiny znovu tikají. A je jasné, kdo na tom znovu vydělá. Prodělají ti ostatní. My ostatní.

Komentáře