Trochu se zpožděním, ale ne mou vinou ... (napsáno počátkem září)
Desetileté
výroční faktického zhroucení investiční banky Lehman Brothers přináší
očekávanou lavinu komentářů připomínajících četná nej s ním spojená.
Stejně tak množství předpovědí, kdy a kde to znova bouchne. Množí se ti, kdo se
chtějí proslavit jako před více než dekádou Roubini a Taleb, když
„předpověděli“ kolaps amerického hypotéčního trhu jako místo, kde explodovaly
události spouštějící poslední velkou světovou krizi. Je přitom fascinující, že
ti, kteří opakovaně upozorňují na nevyhnutelnost opakování podobných událostí,
jsou označováni za dogmatiky a mediální mainstream jejich hlasy až na výjimky
zcela ignoruje. Ale to je pořád dokola, už nejpozději od počátku minulého
století – a spíš ještě už dlouho předtím.
Jaký
význam tedy měla žádost výše zmíněné banky o ochranu před věřiteli, tedy
faktické přiznání neschopnosti dostát svým závazkům z 15. 9. 2008? Sama o
sobě fakticky žádný – nebýt všeho ostatního kolem, nic fatálního by se nestalo.
Kolaps Lehmanů byl jen onou poslední kapkou, která spustila lavinu událostí,
které už ale byly v běhu. Vůbec sám termín „poslední kapka“ se tu dost
hodí a je trochu s podivem, že se více nepoužívá. Poslední kapkou byl i
Černý pátek v říjnu 1929, krach Nasdaqu na přelomu tisíciletí a spousty
dalších – přesto mají v historii místo jako spouštěče toho, co po nich
následovalo. Přesně v duchu logiky post hoc, ergo propter hoc – česky
„poté, tedy proto“. Tedy ztotožnění časové a příčinné souvislosti. A jak
postupuje čas, stávají se právě podobné události jedinými, nebo aspoň klíčovými
viníky následných globálních průšvihů. Poučení spočívá v tom, že se
připravujeme na to, aby se něco podobného příště neopakovalo – a pak se jenom
divíme, že to prasklo jinde. Historie se poté opakuje, zdánlivě pořád dokola a
donekonečna.
Ještě
k tomu termínu „poslední kapka“. Nastala by Velká hospodářská krize 30.
let bez Černého pátku? Nastala by poslední krize bez krachu Lehmanů? Nastala
byt Dotcom krize bez zhroucení indexu Nasdaq? Přišla by celková stagnace
vyspělých ekonomik a ztracená dekáda v 70. letech 20.století bez ropného
šoku z podzimu 1973? Na tyto a jim podobné otázky neexistuje „tvrdými
daty“ (velmi oblíbený, a přitom zcestný termín) podložitelná odpověď – protože
prostě historie se ubírala jednou cestou a alternativní vývoj neměl šanci
nastat. Výše uvedené latinské post hoc… tak patří k jedněm z nejvíce
matoucích a nejnebezpečnějších principů uvažování ekonomických věd; málokdo je
schopen se tímto souslovím popsaného omylu vyvarovat a mediální svět je do jeho
spárů zachycován s takřka železnou pravidelností.
Všechny
popsané události přitom nebyly ničím jiným, než jen onou poslední kapkou, díky
níž pohár přetekl – ale jejich význam byl prakticky výhradně symbolický,
protože to, co jim předcházelo, mělo minimálně stejný význam, z logiky
věci. Jenže články a knížky se píší právě a jen o těch posledních kapkách, tak
to prostě je.
Většina
komentářů, týkajících se desetiletí výročí počátku poslední krize, se nese
přesně v tomto duchu. A výše popsané doplňují termíny jako nenasytnost,
podcenění nebezpečí, toxická aktiva aj., čímž vše ještě více zatemňuje. Přitom
to nejpodstatnější prakticky zmiňováno není.
Jasně,
Lehmani dojeli na neudržitelnost vývoje amerického hypotéčního trhu. Jenže
vzešly jeho problémy skutečně z toho, že se statisíce finančních poradců
tisíců komerčních ústavů napříč celými USA nekoordinovaně, ale společně a
najednou, pletli v odhadu schopnosti hispánských přistěhovalců splácet
nesmyslně poskytnuté hypotéky? Byl skutečně tou klíčovou příčinou zákon CRA
z konce 70. let, který v rámce boje s rasovou nerovností nutil
banky poskytovat úvěry na bydlení bez ohledu na solventnost žadatelů (tedy mj.
na barvu pleti)? Pocházelo všechno zlé na americkém trhu nemovitostí
z rčení „můj dům, můj hrad“, které patří k základním pilířům
uvažování každého Američana už od doby osídlování a budování prvních srubů? To
všechno jsou jistě faktory, které svou roli hrály – ale které by samy o sobě
neměly šanci cokoliv srovnatelného způsobit.
Tím,
co přivedlo americký hypotéční trh a celou západní ekonomiku po několikáté na
pokraj kolapsu, byly události z přelomu tisíciletí, kdy na splasknutí
internetové bubliny plynule navázaly události spojené s 11. září 2001.
Tehdejší vedení americké centrální banky (Fedu) v čele s A.
Greenspanem za potlesku celého světa šláplo na plyn měnové politiky a 11x za
sebou snížilo úrokovou míru na nejnižší úroveň v dějinách. To vše proto,
aby se předešlo tomu, oč teroristům šlo – tedy o podvázání mezinárodního
obchodu, který přece… Proto také útok na WTO a vše kolem. Málo, nebo skoro
vůbec, se zmiňuje, že zmíněná Dotcom krize (tedy to, co následovalo po
splasknutí tzv. internetové bubliny) byla dost možná jedinou krizí v moderní
historii, která se obešla bez výrazného (v minimálně střednědobém horizontu) propadu
cen na trhu nemovitostí. Prostě proto, že se zájem investorů v důsledku
výše popsaného mechanismu přelil ze Silicon Valley (obrazně i doslova) do
oblasti bydlení.
První
léta století tak byla provázena raketovým růstem cen bytů a domů, který postupem
času stále víc živil sám sebe (přesně jako ve 20 letech před Velkou krizí) a
otevíral tak bankovním domům a hypotéčním agenturám prostor pro obrovské zisky.
Navíc jištěné existencí fakticky státních (protože státem garantovaných)
agentur Freddie Mac a Fannie Mae, u nichž v důsledku socialistické logiky
skončilo témě 80 % (sic!) všech poskytnutých hypoték v USA – suverénně
největším hypotéčním trhu planety. Byl to skvělý byznys, přesvědčit
pologramotného přistěhovalce, aby si vzal hypotéku se superkrátkou dobou
splatnosti, zkasírovat provizi a pak celou hypotéku převést na tyto agentury,
tedy reálně pod křídla federální státu. Protože když se někdy
v budoucnosti náhodou stane, že dotyčný přistěhovalec nebude splácet, není
to už starost ani finančního poradce, který ho „podepsal“, ani jeho banky, ale
… daňového poplatníka, který ve finále jistí fungování FM/FM. To není ideologií
zabarvená teorie, ale po roce 2008 opakovaně naplněná praxe, která stála
federální kasu minimálně desítky miliard dolarů přímé pomoci.
Ale
ani zvrácené uvažování výše popsaných bank a agentur by samo o sobě nic
nezmohlo, kdyby neměly v ruce ten nejdůležitější nástroj – levné peníze.
Papírové peníze (protože jakékoliv jiné byly a jsou zakázané) byly díky
politice Fedu nejlevnější v doložené historii a díky jejich dostupnosti se
roztáčela kola … zrovna hypotéčního trhu, stejně jako o dekádu dříve třeba
byznysu technologických společností. Nebýt peníze zadarmo a nejet rotačky
naplno, nic z výše uvedeného by nemohlo dojít tak daleko. Od ceny peněz
(zjednodušeně řečeno úrokové míry) se totiž odvíjejí všechny ostatní ceny
v ekonomice, přímo či nepřímo, ať to je v USA, eurozóně nebo třeba
České republice. Princip je tentýž, jen jména jsou jiná.
Novodobí marxisté v nejrůznější podobě píší o dalším
riziku kolapsu kapitalismu atd. Má výše uvedené s kapitalismem, tedy
s trhem, soukromým podnikáním a osobní zodpovědností cokoliv společného? A
může se někdo divit, že poslední krize vedla ke koncentraci bohatství, tedy
k tomu, že bohatí zbohatli a chudí zchudli? Je to tak průhledné… Z toho,
co způsobilo rok 2008 a následující, nejvíce profitovali banky, jejich vedení a
zaměstnanci, čím vyšší pozice, tím více. Odměny, které pro ně plynuly
z bezprecedentního počtu poskytnutých hypoték, pro zbytek populace
nepředstavitelně luxusní dovolené a vše ostatní, jim nikdo reálně nevzal a
nevezme. A hádejte, kdo byl zachraňován v duchu hesla „too big to fail“ za
stovky miliard dolarů jen v USA z federálního rozpočtu? A kdo se,
zcela logicky a přirozeně, chová pořád stejně, už více než století, protože by
byl blázen, kdyby to nedělal?
Kdo
z čtenářů bude mít chuť, může se podívat na diskuse z let 1907-1913,
které v USA předcházely zřízení centrální banky, varování, která ze strany
jeho odpůrců zaznívala. Je to dost poučné čtení a najdeme tam prakticky vše, co
potřebujeme k vysvětlení událostí o sto let pozdějších. Jestliže historicky,
míněno na konci středověku, byly banky místem zrodu kapitalismu, díky němuž
poté v novověku celý západ utekl zbytku světa, tak dnes jsou tím
nejzarputilejším obhájcem faktického socialismu napříč planetou. Je vždy pouze
otázkou času, kdy a kde se celý mechanismus zopakuje. Již teď je jasné, že
hodiny znovu tikají. A je jasné, kdo na tom znovu vydělá. Prodělají ti ostatní.
My ostatní.
Komentáře
Okomentovat