Hlášení z cesty na východ IV

4. 10.

Milé děti,

tak se zase hlásím, tentokrát ze Srinagaru centra Kašmíru (budu to psát takto počeštěně). Zrovna mi na letiště odjel cca 17denní parťák kol. Timko, o něm dále, takže mám zase chvilku k sesmolení pravidelné zprávy. Přátelé mě přivedli na myšlenku tato cestovní povídání jakože institucionalizovat, takže by v nejbližší době mělo světlo světa spatřit něco jako cestovní deník s několika rozměry.

Z posledního výletu jsem se vrátil 8. 9., to jsem Vám už psal. V ladackém Lehu jsem tam přijel přesně tak, abych uvítal své letité přátele Mílu s Jirkou, Honzou a dalšími, s nimiž jsem tam strávil moc příjemný den, než prchli směr hory. Tři dny jsem se tam poflakoval a válel v hotelu, abych se 12. 9. přesunul z Ladakhu do sousedního Kašmíru (i když to vše v rámci jednoho federálního státu Jammu & Kashmir), dle plánu definitivně. Loučení v hotelu bylo dojemné, vůbec se mi pryč nechtělo. Že se tu za dva týdny vyskytnu znovu a pak zase, to mě ve snu .

Každopádně směr Kašmír, konkrétně sídelní město Srinagar. Cesta po zemi trvá zhruba den, letecky zhruba hodinu, ale jako byste se přenesli na jinou planetu a do jiného století. Ladakh je většinově buddhistický, zatímco Kašmír drtivě muslimský. A je to fakt poznat hned v první muslimské vesničce, ze všech myslitelných pohledů. O tom ale napíšu víc jinde, teď se omezím jen na konstatování, že co do svého profesního zaměření (jakože ekonomický historik) taky mám bezpočet důkazů pro své vlastní přesvědčení o tom, proč jsou, cituji oblíbeného autora Davida Landese, „některé národy bohaté a jiné chudé“. Řekl bych, že to je jasný jak facka.

Po celodenním kodrcání se přes vysokohorská sedla jsem tedy večer dorazil do Srinagaru, milionového města něco pod dva kilometry nad mořem, rozloženém na břehu několika jezer, z nich to největší, Dal, je zároveň hlavním turistickým lákadlem. Po vyprahlém (ale v dobrém slova smyslu) Ladakhu jsem koukal jak blázen, regulérní stromy, které jsou tady i uprostřed města úplně všude, vypadá to tady jako někde v pralese.

Po lehkých nesnázích jsem se dostal do místa svého zdejšího pobytu, k rodině Sufi, jejíž neformální hlava bratr Javed byl vybrán jako moje srinagarská spojka. Byl jsem upozorněn, že je to šíitská rodinka, čemuž jsem nějak nepřikládal význam – a pak jsem se dost divil. Celý Srinagar je většinově sunnitský, jen kolem 10-15 % tvoří právě šíité – ale to jsou právě ti nejzaťatější. Čili velmi citlivě nosit kraťasy – venku budiž, ale doma radši ne. A jakákoliv zmínka o vepřovém přísně zakázána. Věděl jsem, že to muslimové z náboženských důvodů nemohou, ale že to je až takhle, to jsem nečekal. Kdyby věděli, že p. Timko mi táhne cca 3 kila čerstvého uzeného a 2 špeku, salámy a čabajky nepočítaje ... Jeden si připadá jako za studené války, když převážel samizdatové tiskoviny.

Počítám, že většinové ponětí u nás není nijak konkrétní, tak: jde o větve islámu, které se na většině shodnou, ale na něčem dosti obtížně. Jednoduché dělítko je takové, že šíité jsou kámoši s Íránem, k němž se podle mě až nezdravě a nekriticky vztahují, zatímco sunnité vzhlížejí k Saudské Arábii – a tady navíc k Pákistánu. Jedni lepší než druzí, řeklo by se pohledem západního mediálního světa. Ale zdaleka ne vše je tak, jak jsme to uvyklí vidět - a je to dost zábavné zjišťování. Třeba zdejší ženy. Chudinky, nemohou nic, jen dřou doma u plotny a rodí děti jako divé. No, ať je to jak chce, třeba v místní MHD můžete najít tuhle ceduli

Muslimské utlačování nebožaček v praxi 

– a to bych chtěl vidět u nás. Počítám, že by se to některým nelíbilo jako nemístná diskriminace, ale já být žena, tak bych jen jásal.

Jak to šlo, zavítal jsem i na místní universitu a i tam složení studentů na první pohled nijak zásadně nevybočovalo z toho, co vidíte u nás. Je tedy pravda, že dámy všeho věku chodí neustále a bez výjimky s šátkem na hlavě, ale … Podle mě jim to děsně sekne a co jsem se ptal, tak to bez výjimky považují primárně za slušivý módní doplněk. A ta černá kukadla pod ním, to se mně osobně tedy…že. Trochu mi to připadá, jako u nás ženy a kalhoty – dodnes je slavná šílená soudružka z Prahy, která někde počátkem minulého století poprvé vyšla na veřejnost v něčem tak krajně nevhodném a urážlivém. A dnes?

Totéž v místních mešitách – modlitby zde probíhají v arabštině, jazyce jejich svaté knihy – jako u nás ještě před cca 60 lety (do druhého vatikánského koncilu) v latině. A dnes? Přes všechny věroučné rozdíly jde primárně o časové zpoždění – a je otázka, zda jejich zaostalost (v těchto věcech) je horší než některé projevy naší vyspělosti. Ale to je na každém. Řekl bych, že největší pitomost je posuzovat na základě toho, co člověk vidí a slyší večer v televizních zprávách od vypatlané a napudrované moderátorské dvojice, která s muslimem přišla do styku jen coby hotelovým poskokem na letní dovolené v Hurghadě.

Každopádně přebývání u místní šíitské rodinky je plné zajímavých zkušeností. Už třeba to, že jejich několikagenerační dům se nachází fakticky uprostřed jezera na umělých ostrovech, stejně jako jejich políčka a cesty k nim. Spojnicí se světem je 3-4 metry široká cesta pro pěší a všelijaká suchozemská vozítka, plus souběžné a vzájemně se křížící kanály jako někde v Benátkách (teda ne, že bych tram někdy byl, ale slyšel jsem …). Čekání na Martina jsem vyplňoval mj. tím, že jsem po cestičce napříč jezerem chodil klusat – a to teda bylo čóro. Připadalo mi to, jako by se v Praze po Staromáku někdo v červenci pohyboval na běžkách – a byl to obří černoch s dvěma hlavama. Naprostá exotika, každý druhý se chtěl pozdravit a poptat se, odkud jsem a … kolik mám dětí. Podruhé už jsem nezastavoval a vše vyřizoval v běhu, ale evidentně tohle tady ještě nikdy nikdo neprovozoval. Taky jsme v doprovodu milého mládežníka

Uprostřed jezera Dal na speciální loďce

vyrazili napříč jezerem k místní slavné Bílé mešitě a do přilehlého tržiště, což byla tedy zkušenost svého druhu … velmi intenzivní.

Zážitků civilizačního druhu je odsud opravdu hodně, ale vrátím se k nim někdy jindy, to bych se nikam nedostal. 16. 9. ráno dorazil p. Timko taxíkem z letiště, aklimatizoval se nedělním povalováním na časové pásmo a ráno jsme vyrazili … zpět do Ladakhu/Zanskaru. Plánoval jsem to opačně, ale z aklimatizačních a jiných důvodů mi nakonec vyšlo lepší strávit dva dny cestou na start a do Srinagaru dojít z východu. Takže taxíkem směr Kargil, tam vlastně vynucený nocleh a ráno směr místním veřejným autobusem na jih, napůl cesty do Padumu, protože dál kvůli nějakému několikadennímu muslimskému svátku nic nejelo. Autobus … skoro zadarmo, ale odnesly to mé sluneční brýle a čelovka, které přecpanost mentálně nevydržely. Martin jel dokonce část cesty na střeše, protože uvnitř to opravdu bylo náročné.

            Výsadek proběhl pod 7tisícovkami Nun a Kun a podél nich jsme chtěli vyrazit na jihozápad směr Kašmír. Chtěli ... Hned u autobusu nás odchytili místní policajti, že tudy se nesmí, laviny (to znělo při pohledu na okolní vyprahlé skály hodně vesele) a ozbrojené skupiny v horách. Evidentně poprvé díky nám popatřili na mapu oblasti, ale byli hrozně důležití, neprozřetelně jsem jim půjčil pas, který se rozhodli mi vrátit až ráno poté, co nás vyexpedují jinam … Naštěstí jsem měl několik rezervních variant, z nichž některé nám explicitně doporučili, tak jsme to lehce potupně odkývali a smířili se, že vše bude jinak a že nám to vlastně ani nějak extra nebude vadit.

Ráno nás příslušníci posadili do náklaďáku, který nás měl popovézt kousek před Padum. Měl ... Cesta se dramaticky zhoršila, cestou jsme píchli – a dokonce i já jsem přiložil své obě (levé) ruce k dílu,

Když už i já manuálně zasáhnu, musí to být něco ...

prostě se to vleklo, tam, kde jsme podle ranních informací policajtů měli být kolem 16 h, bychom nedojeli určitě dřív než ve 22 h – i kdybychom v jízdě pokračovali. Jenže v obci Rangdum auto úplně kleklo, takže jsme improvizovaně stopem dostali ke stejnojmennému klášteru a od něj na přešli k říčce Kanji La Togpo, kterou už jsme v srpnu … pamatuješ, druŠti? Jinými slovy jsme se ocitli na kraji údolí, do něhož jsme se z druhé strany div živí sesypali ze sedla Tajov La na počátku našeho srpnového putování napříč celým Zanskarem (fotky tady). Namířili jsme si to pěkně do sedla Kanji La, které nám v srpnu uniklo, vymyslel jsem návštěvu našeho koňáka Tsevy v obci Kanji a pak Martinovi ukázat hotýlek a kluky z něj v Lehu a odtud dál na východ někam do osvědčeného Ladakh Range, jako jsem vyrazil před měsícem (fotky tady).

Opět se ukázalo, že všechno zlé je k něčemu … Ačkoliv … kdybych věděl, co nás cestou potká, asi bych tak nejásal. Resp. asi určitě bych šel jinam. Resp. nešel nikam. Už mě to začíná vysilovat, jak se mi daří dvě věci – zaprvé všechno přežít (proti tomu samozřejmě nic), ale zadruhé jak i z celkem běžného výletu vytěžit nezapomenutelné zážitky díky okolnostem mimo mou, ehm, kompetenci. Prostě mě ten nahoře má hodně rád, ale zároveň mě na něco mimořádného připravuje – protože jinak by to nedávalo ani za mák smyslu.

Začalo to opravdu vypečeně – ještě večer dorazili další dva uniformovaní soudruzi (tedy jeden v civilu, ale oba policajti) s tímtéž, jako včera kousek zpátky, že laviny, „very cold“, prostě nebezpečné a že musíme jinam. To nás dost nas  ..., tak jsme je opakovaně s odkazem na explicitní doporučení jejich kolegů ohledně tohoto údolí (to jsme si ani nemuseli vymýšlet) poslali někam. Šlo vyloženě o přetahovanou, kdo z koho a ukázalo se, že naše zaťatost je tentokrát silnější než jejich úřednická vymaštěnost. Byť nakonec se mělo ukázat, že, aniž to tušili, měli svým způsobem částečně i pravdu, tedy trošinku.

Takže vypadli, my u ohýnku povečeřeli a ráno vyrazili proti proudu na severovýchod. Tohle údolí je parádní, silně doporučuju. Bylo tradiční vedro k zalknutí, byť o poznání menší než v srpnu, z divoké ledovcové řeky byl mírně tekoucí potok, který se jen občas musel brodit

Dr. Timko pochodující brodící ...

– vůbec jsem ho nepoznával a oceňoval, jaké výkony podávala moje exctitelka Martina, když jsem tady byl naposledy. Zatímco jsem Martinovi ukazoval evidentně neschůdnou cestu do Tajov La a vykládal o našich srpnových zážitcích, dokola uznale pokyvoval plešatou hlavou a vyjadřoval požadavek, aby to tentokráte bylo jiné. Mně bylo i takhle ex post lehce úzko, a i v pálícím slunci mě mrazilo. Ale cesta bylo jasná, říčka miniaturní, počasí tradiční, nebylo co řešit. Cha, člověk míní a někdo úplně jiný mění.

Dokonce jsme v místě našeho prvního bivaku u vchodu do soutěsky potkali v protisměru jdoucí polskou dvojici s průvodcem a dvěma koni, takže jsem začal pociťovat obavy, že to tentokráte bude příliš komerční. Uch ... Ještě jedna drobnost – šli jsme natěžko, věci na cca dva týdny, vč. tradiční kávičkovací soupravy a nově také kolem tří kil uzeného. Tady za Rangdumem už jsou buddhisti, takže jsme vesele mohli konzumovat jak a kde se nám to hodilo. Prostě bylo toho zase hodně a já si uvědomil, že pokořuji osobní rekordy, neboť poté, co jsem v srpnu shodil deset kilo a teď vážím kolem 75 (naměřeno na váze ve Srinagaru), když si do báglu dám své pohory a šlapu v sandálech (což je prakticky pořád, dokud …) táhnu na svých nebohých zádíčkách k 60 % své váhy. Což ve výšce kolem a nad 5 km není úplně běžné. Chlubím se, vím, ale nikdo jiný to za mě neudělá (znám ale děvčata, která v tomto případě explicitně říkají, že se není chlubit čím, že tohle přece nic k chlubení není … že jsou daleko důležitější věci ...viď?…nebudu jmenovat), ale pochvalu zaslouží hlavně Martin, který také natěžko šlapal bez nějaké zásadnější aklimatizace zcela bez problémů – takže jsme mohli postupovat jen s mírným zpožďováním, za což mu patří velká poklona.

Navíc se osvědčil jako vynikající stavitel tzv. timkové dlažby, když jsme z aklimatizačních důvodů potřebovali přespat v šutrovišti ve výšce kolem 4500 mnm v soutěsce pod Kanji La.

Dr. Timko budující supící ... "Timková" dlažba
       spatřuje světlo světa

Ovšem když chválím, tak nemohu smlčet jednu jeho defektní vlastnost – není schopen při dodržení rozumných parametrů nakrájet česnek. V jeho věku ostuda, řekl bych. Poprosím Filipa z Okrouhličky, aby mu dal instruktáž, tel. na něj je 774926380 – Filipe, moc prosím, díky).

Každopádně utěšeně stoupáme, výstupový den začíná tradičně v tričku kraťasech, nic nenasvědčuje, že by mělo … cokoliv. Krátce po poledni jsme v sedle Kanji La, 5250 mnm, pěkné. Jen tedy slibované výhledy na K2 a spol. na severu se nekonají, neboť se viditelně a docela rychle změnilo počasí, dokonce poletují sněhové vločky. A to čím dál víc, takže kameništěm rychle padáme podél ledovce dolů. Sněžení akceleruje, takže rámci Martinovy aklimatizace na další výletění a také proto, abychom nebyli durch (padá, zatím, mokrý sníh), peláším napřed a hledám přijatelný bivak. Ten nacházím cca přesně ve výšce Mont Blancu a stavíme stan. Padá hustěji a hustěji, takže je jasné, že změna počasí bude asi trvalejšího rázu. I když by mě ve snu nenapadlo, že bude chumelit dalších 30 hodin.

30 hodin sněžení v 4800 mnm udělá svoje 

Jsem tady už třetí měsíc, za tu dobu spadly asi tři kapky, zhruba přesně, tak přece ... Později se dozvídáme o kalamitě široko daleko, zavřených silnicích v sedlech, dokonce i mrtvých (snad i Češích) v lavinách, prostě … Ty, co věděli, kde zhruba jsme, prý jímal děs. Já jsem se ve stanu docela bavil tou absurdní situací a četl od rána do večera – jen tedy v noci, kdy i uvnitř bylo pod nulou a v mém letním spacáku … a při mé v této výšce takřka 100%ní nespavosti … Nebýt deček od norských drah a Qatar Airlines, asi by to bylo hodně krušné.

Prostě dvě noci bez možnosti sestupu, rozmrazování sněhu na vodu, kolem půl metru nového sněhu, v noci 15 pod nulou … Naštěstí tedy ob den ráno vše ustává, vyjasňuje se a my můžeme spadnout dolů. Není to úplně zadarmo, nemám návleky,

Kdo by tahal návleky, když skoro 3 měsíce nic nespadne ...

resuscituju už vyhozené brýle a když jste po kolena, pálí sluníčko, to vše natěžko a skoro v pěti kilometrech, i takhle z kopečka to je docela dřina.

 Každopádně to nějak zvládáme a dole ve známém údolí Kong Togpo docházíme k našemu srpnovému bivaku, kde jsme úplně konsternováni krásou všude kolem. Podzim, žluto/hnědo/zeleno/červené stromy, modrá obloha, sníh na okolních kopcích, ohýnek ... Prostě … pro tundrosexuála skoro dokonalost. Jako někde v podzimním Laponsku, říkám si a už se tam za rok touhle dobou těším. Děvče, které tady se mnou bylo před měsícem a půl, jak se později dozvídám, přesně touto dobou vyráží směr vídeňské kavárny a Schönbrunn a já si říkám, jak to všechno do sebe pěkně zapadá.

Další den postupujeme údolím dál na sever a dolů směrem k obci Kanji a pohledy na všechny strany prakticky pořád berou dech – dozvídáme se, že překlad jména zní „4 údolí“ a to vypovídá o všem. kol. Timko je u vytržení, o mně nemluvě. V Kanji navštěvujeme rodinu našeho již zmíněného koňáka z července Tsevy a je to opravdu nad očekávání skvělý zážitek, hostina, dojemné setkání. Zůstáváme u nich doma a domlouváme vše potřebné na příští rok, kdy se sem chystáme znovu, tedy já zorganizuju výpravu a Martin mi ji odvede.

A tady se Dr. Timko konečně zbláznil ... Kong Togpo.

Zážitků z toho večera je spousta, ale vypisovat se mi to tady úplně nechce. Ráno prcháme soutěskou po silničce k hlavnímu – vlastně jedinému tahu Srinagar – Leh, částečně pěšky a většinu stopem na korbě. Chvíli máváme a pak jedeme za rozumné peníze směr Leh, kde jsme kolem třetí odpolední.

V hotelu dle očekávání radostné setkání a rozhodujeme, že tu počkáme na kámoše, kteří přijedou další den od jezera Pangong a 28. 9. ráno vyrazíme na přechod dalšího 5tisícového sedýlka na východ od Lehu, aby Martin viděl, jak jiné kopce mohou být jen kousek jinde. Od lidí se dozvídáme, jaké peklo to i tady dole bylo, slejváky, jaké tady dlouho nepamatují, všechny okolní kopce s kompletní sněhovou čepicí. Letošní léto skončilo jako mávnutím kouzelného proutku, podle místních nečekaně brzo a zejména nečekaně rychle. Zažili jsme to víc než na vlastní kůži – a další prima zážitek v tomto duchu jsme měl mít ještě před sebou. Martin navrhuje, abych si dal jako heslo své uvažované cestovky „vždy něco navíc“, což docela sedí, říkám si.

28. 9. ráno tedy vyrážíme opět místním autobusem směr východ. Trochu předběhnu a už teď řeknu, že cesta tam i zpět nás stála přesně 87 kč, a to jsme stopovali cestou zpět jen asi dvacetinu celkového objemu kilometrů, zbytek byl normálně za peníze, jen tedy místní ceny za místní dopravu pro místní obyvatelstvo. Tyhle mimoturistické cesty a trasy mě tady baví snad ze všeho nejvíc, i z tohoto důvodu. Počasí se vrátilo k normálu, jen se tedy podstatně ochladilo, hlavně v noci.

 Vybíráme vesničku Tirido v údolí Indu a sedýlko Kyamry La (5180 mnm) s tím, že je opět několik variant postupu, z nichž vybereme namístě podle stavu sněhu. Údolí Tiri Chu je prostě skvělé, začátek jdeme po nově budované silničce k vesničce a klášteru Tiri Phu, kousek dokonce popojedeme na korbě náklaďáku jedoucího pro materiál na stavbu silnice, všichni kolem mávají, krásné počasí, Martin vidí přesně to, co mně se tady tak líbí. Oblast evidentně zcela bez turistického ruchu, přitom nádherná a kousek od města. Z mého pohledu další z adeptů na plánovaný zimní přechod, už to všechno spřádám v hlavě a průběžně informuji svého zimního parťáka p. Lázničku.

Navštěvujeme místní klášter, kde po nás klíčník zase docela ostře vymáhá „dobrovolný“ dar, když mu nestačí jeden za oba – a zase mi dochází, že tihle buddhisté žijí trochu jinak než jejich šéfstvo napříč planetou vyhlašuje. Na tohle lhaní si do kapsy jsem docela alergický a celý večer přemýšlím z pozice ekonomického historika, co mají buddhistické země společného a kde se to bere a …

Jak stoupáme výš, mizí veškerá civilizace a zůstávají jenom tradiční stáda jaků, tady snad poprvé různých barev (až čtyřech), což mě tedy docela překvapuje. A jsou to fakt kusy

Exponát jaka obřího v Tiri Chu - ten vpravo

jeden by se měl dokonce tendenci bát, kdyby se … vůbec něčeho bál. Krajina podél říčky čím dál víc připomíná už zmíněnou tundru, zlato-rezatá tráva, bublající potok, modrá obloha, sníh, kopce těsně pod 6 kilometrů, pohádka. Couráme se, vybíráme si nejhezčí místo na stan, Martin zažívá nejvyšší nocleh v životě (4900 mnm), tři noci takhle, nic nám nechybí, po večerech vyvářím jak o závod, jako desérte si dáváme kamarádsko-sponzorskou čokoládu firmy Čokolana,

Některé čokolády se chválí samy ...

takto nejlepší výrobek svého druhu minimálně v Evropě. A samozřejmě denně popříchodová kávička (a pro Martina čaj), knížky, prostě …. Snad aspoň někdo rozumí.

Třetí den procházíme sedlem Kyamry La, souvislý sníh je až cca od hranice pěti kilometrů a i tam jen cca do 20 cm, čili žádný problém. Já jen trošku lituju, že mě zradil foťák (naštěstí pak zjišťuju, že mi jen v zimě podstatně rychleji klekly baterky), takže všechny fotky odsud jsou Martinovy. Končíme na Leh - Manali highway v obci Rumtse, kde nás bere první vozidlo, na které mávneme (dokonce armádní, což se prý vůbec nestává), v Upshi přímo z korby přesedáme do místního autobusu a v brzkém odpoledni už zase vysedáváme v hotýlku kousek od centra Lehu. Další den ráno skoro opět zázračně přejíždíme do Srinagaru, odkud pozítří Martin odlétá do Čech a mně tu na zhruba dva měsíce nechává samotinkého.

Starý, nemocný, udýchaný, ale spokojený. Kyamry La

Vlastně ne, kousek jižněji v oblasti Solangu mám kamaráda Petra, který tady staví vysokohorský tunel a k němuž se chystám na návštěvu – a moc se na to těším. A s dalšími přáteli se setkám v Tasmánii krátce před Vánoci, takže …

Ještě k literatuře. Během výše uvedeného jsem přečetl své oblíbené knížky Krásný nový svět od . Huxleyho (jak se to všechno po více než 80 letech čím dál víc podobá je děsivé...),  geniálního Bulgakovova Mistra a Markétku (vždy jsem si myslel, že to je primárně politická knížka, přičemž jsem úplně pomíjel ten rozměr, který vysvítá z názvu ...), svého kultovního Vyvoleného od Th. Manna (asi žádná knížka není tolik o mně samotném, což vůbec nesouvisí s názvem a což vůbec není jenom něco skvělého) a teď mi zbývá pár stránek Dostojevského Bratrů Karamazových - ale o těch až jindy a jinde. 

Mějte se krásně, nenechte se zbytečně rozčilovat a těšte se - z čehokoliv a na cokoliv. A třeba si k tomu pusťte aktuální písničku týdne, kterou věnuji jedné nejmenované ... Sice předělaná, ale dost možná lepší než originál. Dotyčná bude vědět, pokud si to někdy přečte. A děkuju za ni Alešovi do Bedřichova.

A ještě jedna věc - poprvé od roku 1991, tedy po 27 letech, jsem touto dobou jinde než na VŠE, ať už jako student nebo učitel. Zvláštní pocit, řeknu Vám, hodně zvláštní ... O dost více než polovina mého života a skoro celý život dospělý. 

Další fotky k výše uvedenému příspěvku najdete zde.