31. 8.
Vážení
a milí,
minule jsem avizoval výlet do oblasti řeky, údolí a hřebene Zanskaru, který jsme tu plánovali s
jedinou zbylou spolucestující spáchat. Povedlo se, včera jsme se téměř přesně
po 4 týdnech od startu vrátili, a bylo to mimořádně výživné, jedna z
nejnáročnějších věcí v mém pohnutém životě - u mé parťačky to platí naprosto,
krát pět, tak asi. Její cestovatelský život se zatím odehrával v souslovích
Hurghada-plná penze/Rhodos-all inclusive a toto bylo tak jiné, jen jiné to jen
být mohlo. Na druhou stranu přežila, už v půlce výletu vypadala zezadu jako
modelka, takže klobouk dolů. Potvrdilo se, že zdravý člověk zvládne prakticky
vše, když má správnou motivaci - a když tu motivaci obstarává inspirativní muž
v nejlepších letech, není co řešit, že ... Jakože já, mělo znamenat. A stejně
tak se potvrdilo, že nejlepší motivací je stav, když nelze jinak a není cesty
zpět. A když není signál a nejbližší týden/dva/tři nebude. Pak už schopnost
motivovat nevyžaduje nijak závratné dovednosti. Tak nějak to bylo....
Ještě před začátkem jsme navštívili v nedalekém Choglamsaru něco jako výroční přednášku
samotného dalajlamy. Nejsem žádný jeho skalní příznivce, spíše naopak, ale bylo to docela zajímavé, taková hodně velká pouť se vším všudy. Druhý den jsme vyrazili takovým větším taxíkem směr západ. Pěšky jsme si to pak namířili z okraje obce Heniskot,
odkud jsme po neskutečné silničce došli do vsi Kanji, odkud pak už jen po cestičce - dokud tedy byla. Pak už jen
po čuchu.
 |
| Pachatel dobra č. 1 v plné parádě |
Hned druhý den jsme potkali šest ukrajinských CYKLISTŮ (sic!), kteří šli v protisměru totéž, co jsme měli v plánu my, totiž
sedlo Kanji La vysoké cca 5255
metrů. Vypadali dost strhaně, neboť kolo střídavě tlačili a střídavě nesli, což
bylo to jediné, co s ním šlo dělat. Já sám už mám za sebou dost kravin, ale
toto ... Každopádně tohle byli poslední turisté, které jsme potkali na dalších
13 dnů a s výjimkou jedné rozkošné pidivesničky (Dibling, asi nejhezčí ves, kterou jsem v životě navštívil) vůbec
jediní lidé. Dalším důležitým rozměrem bylo, co jsme si nesli na zádech - já
měl lehce přes 50 % své vlastní hmotnosti, Martina přes 30 %, do toho děsné vedro
(kolem 30 °C ve stínu), takřka bezvětří a jasno. A blbá mapa, která sice
většinově seděla, ale některé drobné věci byly jinak než ve skutečnosti. Což
může být ve výšce nad 5 km dost průšvih. A byl.
První dva dny od Kanji jsme se
jakžtakž drželi náznaků málo chozené cesty, zejména stopy cyklistů a
oslích/koňských šrapnelů. Pak jsme ji čím dál víc museli hledat, ale mapa
celkem jasně odpovídala okolnímu terénu, čili jsme šli čím dál víc podle ní -
protože nic jiného nebylo, mašinky s sebou nenosím. Postupně jsme nabírali
výšku a blížili se k ledovci, který vymezoval sedlo Kanji La – tedy na mapě. Už jsme bylo po měsíci aklimatizovaní a
rozchození, ale i tak to byla dost dřina. A taky nádhera, údolí kolem vesničky
jsou fakt nádherná, nikde nikdo, sem tak jaci, co víc si přát.
Leda snad lepší mapu. Jak jsme čtvrtý den stoupali po moréně
k ledovci, byl to čím dál větší horor, cesta už prakticky žádná, hromady kamení
a suti, pod tím led. Když jsme došli až pod ledovec, museli jsme v poledne
zabivakovat, protože po ledovci - sklon kolem 30 stupňů - se hnaly proudy vody,
které byl holý nesmysl vůbec pokoušet překročit. Navíc já nechal po
zkušenostech z července v Lehu pohory, takže jsem to šel celé v sandálech -
vivat Keen! - s běhacími teniskami pro případ největší nouze.
Ta nastala pátý den ráno, kdy jsme se pokusili nastoupit na
ledovec - a před nástupem poledního parna se po něm dalo celkem v pohodě
vystoupat, byl po kraji plný suti, což nebyl větší problém. A jak jsme se
blížili k pěti kilometrům, na severu se nám naskytl fantastický pohled na
pákistánský Karákoram a dominující K2 resp. Broad Peakem.
 |
| Miss Hurghada na prahu smrti, vzadu K2 a spol. |
Já byl zcela
konsternován, Martina také, byť o poznání méně a z trochu jiných důvodů.
Každopádně po ledovci a podél něj jsme se dostali až k závěrečnému výšvihu, což
bylo cca 300 výškových metrů makadamu a štěrku se sklonem 35 stupňů. "Jak
tady, kurva, mohli ty cyklisti jít!?" byla každá druhá věta, která
zaznívala. Taky tudy nikdy nešli, ale to jsme měli zjistit až za pár dnů. Po
cestě samozřejmě ani památky, ale vše kolem sedělo, tak jsme šlapali dál. Co
taky jiného, že. A ten Karákoram na obzoru, uch ...
Výstup byla ještě sranda proti tomu, co následovalo. Kilometrové
převýšení dolů, nahoře sklon opět významně přes 30 stupňů, nejdřív štěrk, pak
makadam a pak šutry kolem čtvrt metru v průměru, v teniskách se 40 kily na
zádech a pálícím sluncem v téhle výšce skutečně lahůdka. Spadli jsme dolů k
řece, polomrtví, ale krásný vodopádek a křišťálová voda ... Jen tedy ta říčka
teče opačným směrem, zatraceně. Ale i to jsme vyřešili, našli se na mapě a
podél vody a vodou už zase v sandálech pádili po proudu k soutoku s hlavní
řekou údolí Kanji La Togpo. Ale už
dole z té sestupové hrůzy, voda, takže vše v pořádku - jen ta cesta prostě
nikde, co tady ty cyklisti ...
Než jsme došli k prvnímu vodopádu. Ten se dal ještě nalehko
zkusmo oblézt, byť jsem tam málem zahučel dolů a Martina z toho skoro měla
smrt, když to zdálky viděla, ale za ním byly další dva, které už se daly leda
slanit. Nebo přeletět. Křídla ani lano jsme neměli, takže ... co teď? Průzkumem
po hřebeni kolem jsem aspoň zjistil, že jsme definitivně blbě v jiné soutěsce a
předtím že jsme byli v jiném sedle, které na žádné dostupné mapě nemělo jméno
(už se mu tedy říká Tajov La) a že
průšvih nastal díky tomu, že tam prostě byl pořádný ledovec, který tam podle
map být neměl.
Jenže, znovu, co teď? Dále to nejde a zpátky ... Tady došlo na první
regulérní slzičky, kdy se Martina definitivně rozhodla z postu ctitelky
rozšířit řady exctitelek a vrátit se k modelu Rhodos a spol. Teď už tedy
vyřešit jenom jednu drobnost. Kudy a jak ven. Bivakujeme,
ráno moudřejší večera, průzkumem nahoře jsem zjistil, že jedním místem by to
mohlo jít, pokud tam, kam dál není vidět, nebude nějaká zrada. Pokud je, což se
uvidí, tak už jedině zpět, nebo harakiri. Tady nás nikdy nikdo nenajde, protože
tudy asi nikdy nikdo nešel. Ráno tedy vyrážíme. Potřebujeme zhruba 250 m nahoru
po hodně strmém svahu pokrytém sutí a skálou, mixem na zabití.
Místy
až trojkové lezení, Martina ještě neví, že se nemůže nic stát, tak má děsný
strach, občas jí vynáším batoh, protože s ním to opravdu skoro nejde, poprvé v
životě dokáže být submisivní a poslouchá na slovo, prostě poučné a možná
formativní chvíle ... Tady opět potvrzení důležitého faktu, že respekt je
potřeba, protože zachraňuje, ale strach je nebezpečný, protože paralyzuje.
Prostě - vědět, že se nic nemůže stát, je skvělá věc. Ale racionálnem k
takovému zjištění asi nelze dospět. Já už to mám za sebou a dost mě baví
sledovat okolí, které tam ještě nedospělo.
 |
| Bivak kde nikdy nikdo ... |
 |
| První téměř lezecké zkušenosti - a hned jde skoro o život |
Výstup se nějak podaří, ale nahoře zjišťujeme, že tam, kde jsem to plánoval
dolů, jsou prostě kolem dokola padesátimetrové a vyšší skály. Naproti přes řeku
už vidíme jasnou cestu a konečně tedy zase přesně víme, kde jsme, ale ještě
nějak překonat tu šluchtu. Tak postupujeme proti proudu řeky, jen sto metrů nad
ní, směrem ke správnému údolí vedoucímu ke správnému sedlu. Štrádujeme si to po
svištích cestách (tahle zvířátka jsou na samostatné vyprávění, tak někdy
příště) a zkoušíme najít místo, kudy to půjde dolů. Zase je dost hic a už nám
stačí dvě-tři hodiny, abychom byli totálně vyšťavení, jak se hlásí únava.
Nakonec nacházíme místo, kudy se to jde sesypat dolů, takže to taky provedeme,
jenže je kolem jedné po obědě a řeka se doslova valí, po dně burácejí kameny.
Zkouším asi metr a je mi jasné, že tohle tedy opravdu ne, Martina se i coby
zarytá ateistka modlí, ať si to rozmyslím a nenutím ji to přecházet. Vracet se zpět
nahoru nějak není morál, tak volíme jedinou zbývající variantu, tedy opět
bivak. Ty hle řeky, už máme vyzkoušené, vypadají ráno podstatně jinak než tady
v plné odpolední parádě. Ještě tedy ale najít pitelnou vodu, protože to bláto,
co se valí korytem nějak ... Po chvíli hledání nacházím u břehu dvě louže s
průzračnou vodou, takže jsme zachráněni a v klidu si jdeme uvařit popříchodovou
kávičku a večer tradiční orgie, ta váha v batozích má jednu velkou výhodu, že
člověk není tlačen časem a hrozbou, že mu dojdou zásoby. To nám opravdu
nehrozí.
Ráno řeku v klidu přebrodíme, vyštracháme se po několika dlouhých dnech
konečně ke vstupu d skutečného údolí vedoucímu ke Kanji La a postupujeme směrem k dalšímu sedlu Pudzong La (5020 mnm). Ale máme toho už fakt dost, navíc to vypadá,
že sprchne, tak to po necelých třech hodinách balíme a na úžasném místě u
soutoku dvou řek stavíme stan, děláme oheň a pečeme naše první placky, skvělá
věc. Krásné místo, krásný večer, nikde nikdo. Ráno stoupáme k sedlu, ale
opravdu velmi zvolna a opět po velmi krátkém dni bivakujeme v cca 4600 mnm a
vlastní sedlo si necháváme na další den. Je tady cesta, víme, že jsme správně,
ale zase až taková sranda to také není, jsou tu dost obtížně brody, kdy je voda
do pasu a pořádně se valí - svým způsobem škola života, protože tady se člověk
prostě musí naučit brodit, chce-li vůbec fungovat. Martina se původně pokoušela
argumentovat, ale pak jí taky došlo, že tohle se vokecat prostě nedá – a bez
řečí vyhrnuje sukni a razí si to směr voda.
Sbíháme ze sedla a po osmi dnech vidíme první lidi v opravdu nádherné
vesničce Dibling (prý 30 obyvatel).
Tady nás vítá pole s ladackým hráškem, kde nás místní vyloženě vyzývají, ať si
natrháme, sklizeň je tady v plném proudu. Asi nikdy v životě jsme nejedli nic
lepšího, máme pocit, samo o sobě zážitek. Preferujeme vždy a všude stan, ale
tady volíme ubytování u místních, protože si potřebujeme odpočinout - a taky
jim chceme dát něco vydělat, je to opravdu konec světa. Navíc domácí mají dvě
dcery, z nichž zejména šestnáctiletá Stanzing ... Od září nastupuje do školy v Lehu, tak jsme domluveni, že se potkáme a ... uvidí se. Život v téhle vsi fakt musí být něco, široko daleko nic, všude kolem
kilometrové stěny a ledovcové řeky, nejbližší něco jako komunikace dva dny
cesty, dospívající děti nikdy nebyli v Padumu,
kam my směřujeme od nich, protože je to prostě hrozně daleko ... Tady si Evropan
leccos uvědomí. Ale tahle rodina vyloženě progresivní a podnikavá, 5 dětí,
které chodí do různých škol, dcerky vládnou solidní angličtinou ... Dost pěkné
setkání.
Z Diblingu vyrážíme směrem k Zanskaru, míněno řece, a kdyby nám
někdo řekl, že k dalším lidem, samotě Zhengshen,
půjdeme 4 dny, vysmáli bychom se mu. Procházíme údolím řeky Oma Chu, jdeme po strmém a silně
ukloněném severním svahu s jen občas znatelnou cestou. Několikrát se musí Oma Chu resp. její přítoky brodit a to
je fakt zážitek,
 |
| Stanzing Skaldan, LT, setkání s osudem. Asi ale jak pro koho ... |
 |
| Outdoorová minisukně není vždy totální kravina |
Čtvrtý den pochodu od Diblingu
- ale všehovšudy 15 hodin cesty - strmě, ale opravdu strmě padáme k samotě Zhengshen, kterou opravdu silně
doporučuji komukoliv, kdo sem zavítá. Jsem tu už podruhé, poprvé v lednu 2009,
a je to opravdu něco, zcela soběstačná rodina, krásná pole kolem rozrůstajícího
se stavení, stáda všeho možného, natažená hadice přes řeknu k pitné vodě na
protější skále, prostě pokrok po zanskarsku. Spíme ve stanu u řeky a večer
sledujeme takřka boj o život stáda ovcí uvízlých ve stěně na protější straně
řeky, které se dostanou při cestě za obživou tak, odkud už to nejde dál nahoru,
ale ani zpět dolů. Rodina nám sděluje, že jsme letos první, kdo přišel údolím Oma Chu, že se tam chodí jen s jaky na
pastvu. Tradičně.
Ráno už vyrážíme směr vlastní údolí Zanskaru,
náš cíl je poblíž osady Hanumil.
začínáme doporučenou zkratkou, která nás stojí hodinu času a několik set
nastoupaných a naklesaných metrů navíc, do toho s rozkošnou lezeckou
vložkou ve spáře na obrovské plotně, Martina už ani nenadává a přistupuje k
průběžnému modlení. Čekáme tady davy turistů - a nikde nikdo, až do večera u
bočního přítoku Zanskaru těsně před Hanumilem. První výprava až pak ráno
čili 13 dnů bez jediného turisty. Asi jsou všichni v Markha Valley, říkáme si. Pak už to jde celkem snadno, přes Hanumil docházíme do vsi Pigmo, kde přespáváme u místní rodiny
(a domlouváme oslíky na září pro kamarády, kteří tady budou vycházet na svůj
trek). Dny už mám superkrátké, protože 1) nespěcháme, 2) je šílený hic, 3)
naplno propuká únava z vyčerpávajícího začátku.
Další den to končíme usmažení v nedaleké Zangle, kde nás k sobě zláká místní podnikatel Sonam, evidentně
hodně podnikavý soudruh, který ubytovává maďarské dobrovolníky budující tady
solární školu. Ráno přes něj odjíždíme taxíkem do cca 35 km vzdáleného hlavního
města Zanskaru Padumu, kde je
dokonce i signál a kde potkáváme skvělou skupinu Čechů (vedenou Martinem Kunou,
horským vlkem a místním znalcem, který nám leccos poradí, a nakonec i věnuje -
děkujeme!), kromě nich ještě Poláka s Franko-kanaďanem, s nimiž strávíme krásný
den a večer. Ale to až příště, protože to bych nikdy nedopsal.
Po cestě jsme se tradičně věnovali vysoké literatuře. Já jsem si po
letech, asi 11, pokud mě paměť neklame, poněkolikáté přečetl Cervantesova Dona Quijota a znovu mi došlo, jak
základní a zároveň vrcholné dílo západní kultury to je, byť tedy je třeba být
již trochu obeznámený a zkušený čtenář - viď, Jiuko? Doporučuju všem.
Další fotky k výše uvedenému
příspěvku najdete zde.
Komentáře
Okomentovat