Psát
o tom, že člověk vyrazil do Indie, je tak trochu blbost. Jako byste psali o
výletě do Evropy. Nebo Ameriky. Čili vše uvedené níže se týká úplného severu
téhle obrovské země, kam v plné parádě zasahuje hřeben Himálaje, ať už se konkrétně
tady nazývá jakkoliv. Stát se tu jmenuje Jammu a Kashmir a úplně konkrétně jeho
část Ladakh. Další povídání, bude-li nějaké, se bude týkat i dalších oblastí,
ale toto je zejména o Ladakhu. Drtivá většina obyvatel Indie sice o Ladakhu
někdy slyšela, ale ani omylem ho nikdy v životě nenavštíví. Vždyť Indie
jako taková má 2,5x víc obyvatel, než celá EU (v podobě roku 2018). Asi tak.
Toto
i vše další bude silně ovlivněno faktem, že autor je svou profesí ekonom a
ekonomický historik. A samozřejmě svůj pohled na vše s tímto související
považuje za správný – jinak by se na to pochopitelně díval jinak. Což je sice
tvrzení jasné a přirozené, ale v dnešním světě spíš zamlčované a upozaďované.
Indický
Himálaj, stejně jako celá Indie, nabízí člověku uvažujícímu v ekonomických
a historických dimenzích jeden paradox za druhým. A ty paradoxy se střídají
s absurditami, nezřídka vnášenými západním pohledem na místní realitu. Ale
o tom jindy.
Co
Evropana na první pohled uhodí do očí je propastný rozdíl v měřitelné
životní úrovni. Standardní pohled ze Západu je ten, že místní obyvatelstvo je
sice násobně chudší, a to i ve srovnání se spíše podprůměrně bohatými Evropany,
jako jsme my, ale ve své chudobě šťastné a spokojené. Vždyť zde přece převažuje
buddhismus, sídlí zde dalajláma (kousek na jihozápad), kterému je u nás mezi exkřesťanskými
ateisty zvykem říkat „jeho svátost“, a všechno tyhle řeči kolem. Něco takového
může tvrdit jen ten, kdo tu nikdy nebyl nebo kdo má rozum zatemněný
idealizujícím romantismem, moderní esoterismem nebo vlastním namyšleným
elitářstvím – případně vším tím dohromady, což je nejčastější podoba.
Fantastické
na tom je, teď promluví ekonomický historik, že v oblasti dnešní Indie
byly university, vyspělé lékařství a mamutí stavby v době, kdy po většině
Evropy pobíhali klacky ozbrojení mládenci bojující o holé přežití. Trochu jako
v o něco severněji ležící a historicky silně konkurenční Číně. Kdy proč se
to zvrtlo ve stav, kdy i na chudého českého turistu místní koukají jako … my na
konci 80. let na bohaté Američany v centru Prahy? A proč je Indie se všemi
svými potenciálními zdroji co do bohatství až na zhruba 120. místě na světě
(podle HDP na hlavu, měřeno OSN)?
Koho
zajímají detaily, na něž tady není čas a prostor, ať se letmo podívá na vývoj
tzv. Mughalské říše, která ve svém vrcholném stádiu vedla k témuž, co potkalo o
něco později sousední Čínu – uzavření před škodlivými vnějšími vlivy a
hypertrofii moci státu. Tu reprezentovala vyvolená elita bez jakéhokoliv
omezení, navíc prakticky s božskou aureolou – v době, kdy Evropa
buduje zpočátku chaoticky vyhlížející společnost rodícího se kapitalismu.
Pozdější Západ se tak vydal aristotelovskou cestou, zatímco Indie zakotvila u
Platóna. Výsledek vidíme dodnes.
To
nebyl samozřejmě jediný moment, ale odsud se to klíčové odvíjí. Rozvrácená
společnost se poté stala poměrně snadnou kořistí evropského imperialismu a
prakticky celý subkontinent spadal pod (nejen, ale hlavně) britskou koloniální
nadvládu. Britové zde sice vybudovali infrastrukturu a vše ostatní, to je dobře
známá historie a dodnes viditelný rozměr jejich panování. Ovšem také způsobili
již méně zřejmé, ale o to trvalejší prokletí indické současnosti (podobně, jako
Španělé v Jižní Americe) – upozadili na dlouhou dobu indickou elitu, která
se, poté, co se po osamostatnění chopila moci, snaží dohnat vše, co za předchozí
staletí promeškala. Tedy vládne a buduje silný stát – a vše ostatní je
vedlejší. Když se podíváte na vládce svobodné Indie, tak od roku 1947 až po
dnešek to je jeden sebestředný, namyšlený gauner za druhým, Gándhím a Nehrúem
počínaje a současným premiérem Módím konče. Armáda, masivní přerozdělování,
bujení byrokracie, i u nás dobře známý scénář, jen již naštěstí aspoň
v této podobě překonaný. Nikoho by nemělo překvapit, že nejbohatší vrstvy
indické společnosti jsou ty, které stojí mimo oficiální vládní elity, jsou v minoritním
postavení – své schopnosti realizují v komerční sféře, protože moc je pro
ně uzavřená. Tady v oblasti Ladakhu jsou to jednoznačně muslimové, viditelně ti
nejbohatší, i když v mocensky menšinovém postavení. Jinde třeba zase
sikhové. Jako na Západě po tisíciletí Židé nebo třeba Češi v Rakousko –
Uhersku na konci jeho existence.
Do
toho samozřejmě ještě podstatný vliv zdejšího hodně diverzifikovaného
náboženství. Aspoň tady na severu převažuje již zmíněný buddhismus,
v dnešním západním světě i díky jeho hlavnímu představiteli hodně moderní
pohled na fungování světa a roli člověka v něm. Když se projdete po místních
buddhistických klášterech, cítíte, že tady je leccos o dost jinak, aniž tušíte
cokoliv bližšího o jimi reprezentovaném pohledu na svět vezdejší. Čím víc
vystavují na odiv pohrdání penězi a podobnými přízemními charakteristikami
západního světa, tím víc jich tam vidíte – velké místní kláštery jsou doslova
přecpané bankovkami, které návštěvníky vybízejí, aby i oni něco přisypali. To
je věc, která je v našem prostředí nepředstavitelná. Dalajláma pak ve
svých kázáních vybízí k humanismu, sebeobětování a altruismu – sobectví
pak považuje za největší hrozbu planetární civilizaci. Jeho citátů v tomto
duchu je tady všude plno a určitě právě proto je na Západě tak populární.
Romantici z bohatého světa konvertují k jeho učení a předpokládají,
že touto cestou dojdou ke štěstí a sebenaplnění. Návštěva každé místní
buddhistické domácnosti uprostřed hor může tomu, kdo má oči otevřené, ukázat,
jak tomu je doopravdy. Vnitřní klid a mír, štěstí, radost – ale kručící žaludek
a rýže s čočkou stokrát jinak. Ale o tom až někdy příště.
Komentáře
Okomentovat