28.
7.
Vážení
a milí,
hlásím se ze severoindického Lehu,
kde zítra odletem skupiny mých přátel končí úvodní část mého výletu na východ.
Bylo to tady velmi podařené a až na dvě prakticky souběžné
zlomeniny/vykloubeniny vyžadující nemocniční ošetření a následnou podstatnou
úpravu programu dotčených vše vyšlo velmi pěkně - až výborně. K uvedeným úrazům
nedošlo na žádném z našich poměrně náročných pochodů, ale čistě na mokrých
schodech místního slavného kláštera v Thiksey,
kde Pavel s Martinem prostě uklouzli po párminutovém deštíku, což se může stát
klidně doma v koupelně (kde tedy vlastně neprší, ale vlhko tam být může,
snad). Oba pánové to ale zvládli skvěle a ukázalo, že to jsou praví drsňáci. A
zážitek s místním indickým zdravotnictvím byl veskrze poučný a mimořádně
zajímavý, řekl bych.
Každopádně zmíněná návštěva kláštera následovala po a před velmi
povedenými výlety (mladistvě řečeno treky), k nimž tedy blíže teď. První pochod
byl po trase Lamayuru - Wanla - Hanupata
- Langzaling - Lingshed (a vozmo zpět), kdy jsme se zacvičovali na zdejší
nadmořskou výšku, poprvé – pro mnohé vůbec poprvé v životě - pronikli až
nad 5000 mnm a došli až k řece Zanskar, což byl dosti výživný a hluboký
zážitek. Tady jsme využili služeb oslíků a koníka, u mě v tomto duchu první
zkušenost v životě. Nocležili jsme ve stanech, ale na závěr jsme si vyzkoušeli
i pobyt u místních doma pod střechou (a jídlem, tzv. homestays) a šlo o setkání
se zcela odlišným životním stylem, mírně řečeno. Během devíti dnů jsme potkali
dva turisty, což celkem šlo. Trasu nás zvládlo všech 12, před výkonem některých
zkušenějších borců vyloženě klobouk dolů.
Druhý pochod byl celkem klasický přechod spojující známá solná jezera Tso Kar a Tso Moriri ležící východně od Lehu, obě těsně nad 4500 mnm.
Začátek a konec pochodu byl zároveň nejnižším bodem trasy, která vedla přes tři
sedla kolem 5400 mnm a spolu s dnem věnovaným výstupu na jeden přilehlý
kopeček, viz dále, jsme strávili nad 5000 mnm plné 4 noci, což samo o sobě je
pro středoevropana zajímavá zkušenost, že. Navíc natěžko, což tady, jak jsme
zjistili na místě, zde nedělá téměř nikdo. Tady už nás šla jenom polovina, z
různých důvodů, zbytek trávil dobu našeho přechodu u jezer na začátku a na
konci trasy.
Předposlední den přechodu jsme věnovali výstupu na prakticky
neznámý, minimálně chozený a nijak technicky náročný kopeček, který je součástí
hřebene Karzok Range, měří cca 6060
m a už 4 dny se jmenuje na počest jednoho z historicky prvních pokořitelů Shtenzok.
Šli jsme bez mapy, jen tak dle intuice, po čuchu, vše klaplo, prostě ... Hezké
to bylo.
 |
| Shtenzok a jeho (skoro první) pokořitel |
Během pobytu jsem nezanedbával ani duchovní rozvoj - kol. Hudemovi patří
velký díky za doporučení knížky R. Kaplana Pomsta geografie, kteroužto
zase já doporučuju dále. Není to úplně milostný román, ale poučné je to i tak
převelice. Pak jsem si - vlastně z nouze - znovu po krátké době přečetl i
Hermanovu knížku Najdi si svého marťana a tu doporučuju jako povinnou četbu
všem (kteří třeba jednou uvažují o plození potomstva) - a za tu děkuji drahé
Alče, dříve Kováčové, teď Müllerové.
Jak jsem psal, většina přátel zítra prchá, už jim to tu se mnou asi
stačilo. Komu by se chtělo mě tu v Indii navštívit, může se přidat od září dál,
kdy tu zcela osiřím. Třeba kolem 15. 9. přilétá kamarád (kol. Timko) a budeme
se spolu ZTP a nízkonákladově toulat Kašmírem s centrálou ve městě Srinagar.
Pak se budu přesouvat dál k jihu, jste vítáni, jen je třeba vše s předstihem
domluvit - tak neváhejte.
A koho by zajímal východ ještě východnější, tak konec tohoto a začátek
nového roku budu trávit na Jižním ostrově Nového Zélandu a mohu s sebou pár lidí také vzít.
Čili ....
To je zatím vše, za pár dnů vyrážím do odlehlých končin vnitřního Zanskaru
už jen s batohem na zádech a mladistvou ctitelkou, budu delší dobu mimo všeho,
poté opět napíšu.
Další fotky, všechny čistě amatérské, neupravované a pouze dokumentární, k výše uvedenému
příspěvku najdete zde.
Komentáře
Okomentovat