21. 10.
Moji milí,
tak se opět po nějaké době hlásím. Sedím
v hotýlku uprostřed Srinagaru,
včera jsem dorazil a naordinoval jsem si několikadenní odpočinek, níže
vysvětlím proč, mírně zdravotní důvody. Mám za sebou další hodnotný výlet,
trochu z jiného důvodu než ty předchozí, poprvé čistě v Kašmíru.
Začnu trochu netradičně, a to
krátkou reakcí na Vaše … reakce. Zaprvé přišlo několik dotazů k tomu, jak
se mi podařilo během srpnového výletu s mou exctitelkou shodit 10 kilo,
když jsem táhnul batoh plný jídla. Takto: jako správný křesťanský konzervativec
ctím rozdělení rolí, muž tohle, žena tohle – a naopak. Čili tady to v praxi
vypadalo tak, že já jsem to táhnul na zádech (a vařil), soudružka ze stanu to
jedla (a myla nádobí, abych jí nekřivdil). To se to pak hubne – vyčkejte času,
rozjíždím odtučňovací agenturu a trochu tady prozrazuji své know how. Samo za
sebe hovoří, že naše shozená kila byla v poměru 10:1, jakože vážně. A to
si nemyslím, že by, ehm, převaha našich společných hmotnostních rezerv na
počátku výletu byla na mé straně, diplomaticky řečeno.
A druhý dotaz byl spíš výtka ze
strany milé kamarádky Kamily H. – v tom směru, že se ostře obula do mého
doporučení nevolit menší zlo a raději vůbec nejít k volbám. Že prý potom
vládnou ti, co vládnou a podle toho to vypadá. No… Moc dobře rozumím, také jsem
dosti dlouho přesně toto říkal. Teď už vím, že to je vlastně přesně naopak. Od
čeho odvozuji své přesvědčení – jednak celý dospělý život – už tedy skoro tři
dekády – sleduji naši a okolní politiku, troufám si říci, jako málokdo
z těch, kteří se tím neživí, jednak jsem o tom léta něco i psal do novin,
jednak i o tom trochu přednáším (hlavně v podobě politiky americké), jednak
jsem politologii i vystudoval a přečetl o této problematice opravdu hodně knih
a dalších textů. K praktické politice a politikům jsem také lehce
přičuchl. Ale hlavně se dívám kolem sebe a dávám si to do souvislostí.
Začnu od konce: když se podíváte na
stav české politické reality, máte pocit, že se to lepší nebo horší? Že nám
vládnou jen ti lepší a lepší nebo … naopak? Není to teď tak, že téměř ve všech
klíčových pozicích jsou právě nyní, a to úplně poprvé takhle najednou, ti,
kteří mají v životopise společnou jednu už neexistující politickou stranu?
Myslím od Hradu přes vládu, Senát až po ústavní soud a centrální banku? V čele
Sněmovny je pak člověk, který tam sice ještě díky svému mládí tehdy ani vstoupit nestačil, ale kterého si stačí minutu poslechnout, aby bylo jasno … To nikdy od
listopadu nebylo. A to je pouze jaksi nominální charakteristika. Podíváte-li se
k nám i do okolního světa, uvidíte masivní nespokojenost s politikou,
protože ji provozují ti pořád jen ti horší a horší – a podle mě to je právě
dlouhodobou praxí volby menšího zla. Protože když tu je vždy někdo, kdo tam
určitě být nemůže, tak ti ostatní si mohou dovolit být jen o něco méně špatní a
stejně mohou argumentovat tím, že oni jsou právě to menší zlo. A takhle se to
sune dál a dál a vše se vyrovnává - na spodní hranici přijatelnosti, až ji to
jednou překoná. Něco podobného známe v ekonomii s vývojem tzv.
neplnohodnotných peněz -,najděte si.
Nyní máme takový stav, že praktickou
politiku drží v rukou dvě osoby, z nichž ta relativně příčetná
polovina společnosti zvrací a nemůže je z mnoha myslitelných důvodů vůbec
vystát (jako třeba já a jistě spousta z Vás). Nějaké jasné a rychlé
univerzální – ve smyslu celé společnosti - řešení mě nenapadá, tak jsem pro
sebe zvolil to, které mi jediné přišlo realizovatelné bez čekání na kohokoliv
dalšího – a časem se uvidí. Přečtěte si Atlasovu vzpouru, tam zvolili řešení,
které jaksi principiálně i já považuji za možná jediné smysluplné.
Ale aby to nebylo jen pesimistické,
podívejte se na výsledky posledních
voleb v obci jménem Přibyslav. Jo, z toho mám obrovskou radost a
něco takového považuju za drobnou naději do budoucna.
Asi tak. A teď k věci ohledně
mého cestování po Indii. Minule jsem skončil tím, že kamarád Martin prchnul
směr západ. Asi jsem mu zapomněl poděkovat a sám za sebe vyjádřit opravdu
velikou spokojenost z našeho společného pobytu, jsem moc a moc rád, že mám
kolem sebe právě tento typ lidí a že jich je dost. Takže zase někdy někde,
mistře, už se moc těším.
Po Martinově úprku jsem dva dny
strávil u rodiny ve Srinagaru. A
byla to čím dál větší sranda. Vyloženě si mě půjčovali na návštěvy sousedi,
jeden mě povozil na speciální loďce po svých políčkách uprostřed jezera, ukázal
domov, pochlubil se videem ze svatby.
Pak ke
mně přímo do ubikace docházela místní děvčata, regulérní námluvy – ani nevím
proč, ale už na počátku pobytu v Lehu
jsem deklaroval, že jsem ženatý a jsem tedy nucen to držet i nadále, tak lžu,
až se mi od huby práší – a není to vždy úplně snadné, už několikrát jsem se
prořekl a musel z toho složitě vybruslovat.
Sousedi z jezera Dal se pochlubili domovem, potomstvem ... |
Tak tedy děvčata chodí a nechávají
si ukazovat manželčiny fotky, protože prostě … přání otcem myšlenky, že,
nechtějí tomu věřit, že by nebyla šance. Vždyť přece to by ta manželka musela
být teď tady se mnou, ne, navíc když se vracím domů až někdy na jaře a … pořád dokola
nějak takhle se vede hezky naivně skryté dotazování. Prostě přijde úplně cizí
holka (všechny ve věku 13-18, starší nikdy), že chce vidět fotku mojí vajf …
Třeba tahle, té bylo právě 13.
A úplně nesnesitelné je, když se
jednou za měsíc nechám oholit, to potom jdou všechny – jejich – muslimské
zábrany stranou. Opravdu zajímavá zkušenost – říká se, že lidi jsou všude na
světe stejní – no, to možná jo, ale o zdejších děvčatech to tedy rozhodně
neplatí, tedy ve srovnání s českou realitou. Prostě na rozdíl od těch u
nás mají vkus a poznají … A když se odváží zeptat na věk a ukáže se, že
jsem starší než jejich rodiče, což je prakticky vždy, tak jim to vůbec … Ale
nechme toho, stejně to nemá cenu.
Šíitská juniorská ctitelka |
Měl jsem nějaké výškové plány, které
mi tady částečně rozmluvili, částečně jsem si je sám rozmyslel, tak jsem 6. 10.
dopoledne vyrazil do obce Pahalgam
v samém srdci západohimálajského hřebene, abych odsud dál šel pěšmo. Batoh
byl … no, vůbec poprvé v životě jsem nebyl schopen ho vyzvednout na
střechu auta, takže vůbec nedomýšlím, kolik měl, ale už to bylo za hranicí. Měl
jsem vše na dva týdny, zásoby ještě od Martina z domu. Jel jsem tam
natřikrát, vše taxi, ale abyste měli představu, tak to trvalo cca 3 hodiny a
stálo mě to lehce přes 100 našich korun. Asi takhle rozhazuju.
Ve Srinagaru mi bylo řečeno, že tam žádné povolení nepotřebuju, že to
není jako v Ladakhu – a hned po
výstupu z auta po mě v Pahalgamu
povolení ke vstupu od policie chtěli. Tak jsem se dost nas…, protože tohle
už mi tady v Kašmíru leze na nervy,
každý říká něco jiného a vše je vždy jinak. Nakonec jsem policajtům regulérně
utekl – resp. jsem porušil slib daný jednomu a policejní stanici obešel
obloukem a pěšmo prchnul směr konečná silnice, obec Aru, místo taxi po svých, abych už s civilizací neměl nic
společného. Vůbec ten Pahalgam byla
dost hrůza – sice krásné údolí divoké říčky Lidder, ale turismus na indicko-muslimský způsob, tj. každý se
kohokoliv, kdo vypadá jinak než místní, snaží totálně odrbat. A já
s báglem jsem tu byl opravdu jako pěst na oko čili to bylo fakt něco.
Potom už jsem skutečně prchal, neodpovídal na pozdravy, nezastavoval se a
koukal co nejdřív zmizet. Asi desetkrát mi zastavilo auto, že mě vezme nahoru,
že peníze ať neřeším, že jsem jako bratr a že placení přece … A když jsem trval
na tom, aby řekli cenu, že jinak nenastoupím, chtěli až 60x víc, než, jak jsem
věděl, stojí místní taxi. Prostě místní pražští taxikáři na začátku 90. let.
Tak jsem šlapal pěšmo a až
posledních 5 km mě svezl regulérní taxík za 10 korun. K nebezpečí lavin a
ozbrojeným skupinám, které jsem znal už z minulého výletu jako oficiální
varování, tady přibyla divoká zvěř, kvůli níž se sem teď na podzim vůbec nesmí,
hlavně medvědi a leopardi. Resp. smí, ale jenom s průvodcem, který ale
samozřejmě nesmí mít zbraň, protože to mohou jenom vojáci a policajti. Sranda,
trochu jako na Špicberkách, třeba, bezpečnost především – jako cesta, jak na
turistech vydělat, nic jiného. Člověk tomu nesmí věřit a musí vědět, proč to
tak je, jinak by se otočil a ve snaze o záchranu holého života utíkal, seč mu síly
stačí. Jasně, riziko je vždy, ale život bez rizika neexistuje, jak víme, že …
My, ekonomové, známe termín averze k riziku, a víme, že ta je silně
individuální a že v tomto ohledu nelze jakkoliv zobecňovat a vymezit
jakékoliv obecné pravidlo. Jo, já to zrovna mám asi trochu mimo něčeho jako
průměr, ale taky to nikomu nevnucuju – jen si zase na oplátku nechci nechat
vnutit pohled někoho jiného. A není to úplně snadné v praxi takový přístup
naplňovat, to možná (po)znáte sami. A hlavně je to čím dál komplikovanější,
aspoň tedy u nás na západě. A tady už to taky začíná …
První bivak byl hned za obcí Aru, kousek od místních pastevců,
protože se evidentně blížila bouřka. Najít místo byl lehce problém, pokud jsem
nechtěl slézat dolů k řece, totéž s vodou, ale nějak se to podařilo
vyřešit. Údolí říčky Lidder je fakt
úchvatné, začínal jsem kolem 2500 mnm a šlo se velmi pozvolna nahoru proti
proudu. Parádní stromy, borovice s mimořádně dlouhými … no, jehlicemi,
když je to jehličnan, ale nějak mi to vypadlo, do toho jedle vypadající jako
topoly, úzké a vysoké, kaštany, ořechy – to jsem úplně zapomněl, Kašmír je proslulý svými vlašskými
ořechy, jsou tady všude a normálně i rozsáhlé lesy, něco. Z živočišstva
prakticky jen ptáci, ale jací - obrovští krkavci, kteří člověka skoro
nenechali spát (ne že bych tedy spal i bez nich, ale …), opravdu řev. Kopce
kolem cca o kilometr nižší než v Zanskaru,
ale pořád kolem 5 kilometrů, samozřejmě zasněžené.
Bivakoviště v údolí říčky Lidder jsou fakt něco |
Další den jsem šel opět jen kousek,
nějaké 2-3 hodiny, protože jsem jednak nemohl utáhnout ten batoh, jednak jsem
nikam nespěchal, jednak tu byla tak úžasná bivakoviště, že
mi bylo líto je nechat jen tak nevyužitá. Spal jsem v místě zvaném Lidderwat, kam se v létě hodně chodí,
co jsem slyšel, dokonce tady je něco jako horská bouda na
krásné louce, které, stejně jako všechny tady, slouží coby pastvina. Průběžně
po celé cestě jsou rozmístěné pastevecké boudy, takové trochu zemljanko-sruby,
úplně jiné než v Ladakhu.
Sezóna akorát končí, potkávám dva pastevce s obřími stády, kteří evidentně
opouštějí letní byty. Zima letos všude kolem přišla zaprvé brzy a zadruhé
rychle, jak jsem slyšel, poznal a … měl poznávat i dál. Zase tedy aspoň nikde
nikdo – tohle byly poslední lidi na více než týden. Výška zhruba 3000 mnm,
uhýbám ostře na západ a začínám podél přítoku postupovat nahoru
. Vůbec žádný sport, jak jsem psal už několikrát, flákám se a
kochám. Stromy vystřídala kleč a moje milované břízky, byť tady trochu jiné –
vypadají jako přerostlé bonsaje, masivní kmeny, na to, že nejsou nijak extra
vysoké. A ty barvy, co vám mám povídat, Laponsko hadr, to mě fakt bere …
Poslední břízky nad místem zvaným Lidderwat |
Spím asi 3400 mnm, kousek nad říčkou
mezi balvany, ohním, kochám se výhledy na východní, alpsky vypadající vrcholky,
za řekou žluto-zelené břízky, čtu jak o závod, vyvářím, cpu se uzeným, nic mi
nechybí … To ještě nevím, že tahle dokonalá idylka nebude mít dlouhého trvání.
V noci zase padá, docela dost, kolem 20 cm během cca 5 hodin, ráno musím
ven a odhazovat ze stanu, je to úplně nacucané a musí to rychle pryč, aby nebyl
průšvih. Vyrážím opět pozdě, sníh rychle ubývá, jak svítí, ale ty kombinace
zasněžených břízek a modré oblohy jsou takřka k neunesení.
První sníh, břízka, modrá obloha ... ach |
Každopádně asi tak po minutě štrachání se do svahu po zasněžené
trávě mi to ujíždí a říznu s sebou, bágl mě pěkně namáčkne na foťák a přes
něj na zem. Něco fest a hodně hlasitě praskne, tak se křižuju a děsím, co je
s foťákem, něco tam muselo rupnout, uf. Koukám, že foťák ale funguje – jen
se ale pohnu, dochází mi, že ruplo něco úplně jiného … Nemůžu se bolestí
nadechnout a válím se tam ve sněhu, protože ani ruce, hlavně levá, moc
nefungují, takže zvednout se je dost boj. Prostě mi nevydrželo žebroví na levé
straně, to byla ta šlupka. Radost.
Nějak se zvedám, ale dát batoh na
záda vyžaduje opravdu velké … A používat hůlky taky moc nejde, vůbec levá ruka
je tak nějak úplně k ničemu, ještě víc, než je u mě zvykem. Tak zatínám
zuby a stoupám, ale ještě méně než normálně, asi po hodině to balím zhruba ve
3700 mnm, odhazuju tající sníh a poblíž pasteveckého exbivaku stavím krátce po
poledni stan. Společnost mi dělá pasoucí se komoň, který se,
chudák, nestačí divit. Tak si s ním povídám a říkám si, že tohle už je na
pováženou, kam se hrabe samomluva. Brzy mám zdolat i další postupnou výšku,
když uprostřed noci vykládám moudra a domlouvám myším, které mi pobíhají kolem
stanu, pod stanem, po stanu, prostě všude …
Soudruh kůň neví, co se to tady děje |
Odpoledne vše zmizí, takže ráno se
dá směle vyrazit do sedla (vybral jsem si Zumhar
Pass), kdyby to tedy šlo, což moc nejde. Bolí to jak sv…, skoro se nedá ani
ležet, hlavně na levoboku to je zážitek, dělat něco rukama v leže, třeba
vařit, vyžaduje značné dovednosti v nakládání s bolestí. Začínají mi
čtecí orgie, do Nového zákona v posledním českém překladu vkládám posedmé
Zdroj a to je tedy něco, už skoro nic jiného nedělám (viz níže). Sbalit batoh a
šlapat chce velké sebezapření a po necelé hodině zhruba ve 4000 mnm zase
končím, protože to jednak skoro nejde, jednak se horší počasí, jednak začíná
souvislá vrstva sněhu a jednak už za chvíli nebude kde postavit stan, začíná
obrovské šutroviště, které se táhne až do sedla. A taky lenost, co si budeme
namlouvat, plus velmi hodnotný program na ležení ve stanu, čtení, kávička …
K večeru začíná zase padat a
kolem 20 h pořádná bouřka, že mám několik minut i docela strach, protože se
venku vážně dějí věci. Přemýšlím, kdy jsem naposledy podobnou divočinu ve stanu
zažil a nějak se nemohu v paměti dopátrat. Ráno je zase všude bílo a
průběžně přes den padá dál, tak rozhoduji zůstat a nikam nejít.
Vůbec nespím, jednak výška, jednak to bolí, tak čtu i v noci.
Navíc jsem objevil zajímavou věc související s polámanými žebry – při
otáčení z levoboku na záda mi to tam o sebe drhne a přeskakuje, vydávajíc
zajímavé zvuky provázené velmi interesantními pocity. Ke slovu přicházejí mé
asi vrozené masochistické sklony a zkouším různé pohyby, abych to byl schopen
řídit, uch. Překvapuje mě, že to až zase tolik nebolí, jen to je … dosti
zvláštní. A mám večer se Soundgarden a
Audioslave a uvědomuji si, jak jsem toho soudruha Cornella měl moc rád a jaká je ho škoda …
Poslední bivak pod sedlem Zumhar Pass |
Po dvou dnech na jednom místě tedy
ráno vyrážím směr sedlo - jaké to ale je netuším, protože mapa je úplně
k ničemu. Něco odpovídá, ale něco zase vůbec ne. Aspoň tedy držím směr
sever, za hřebenem by mělo být údolí řeky Sind,
kam směřuju. A otočit to můžu vždycky, si říkám.
Sedlo má být podle mapy 4099 mnm,
hodinky mi ukazují o 250 víc. Každopádně v sedle je něco jako mužik a za
ním dolů cesta, takže něco tudy vede. Do sedla jdu z jihu a sněhu je cca
20 cm, ale během pár metrů za sedlem směrem k severnímu svahu je
z toho rázem skoro metr, místy s báglem po pás – a je to dost strmý
sešup, normálně římsa, nebýt tam cesta, v žádném případě by to nešlo, regulérně neprostupný hřeben.
Pod ním nádherné jezírko,
které tam ale podle mapy vůbec být nemá. Cestu několikrát ztrácím, potácím se
po zasněžené skále a kamenném poli, ruce k ničemu, místy už se začínám
potit bolestí, kterou tedy cítím jako někde v dálce, už léta ji umím
nevnímat, ale moc dobře o ní vím – a poznám to právě podle toho, že ze mě leje,
i když k tomu není žádný extra důvod.
Severní strana Zumhar Pass, regulérní zimní sestup |
Klesám jak o závod, napůl jdu, napůl
jedu, sněhů rychle ubývá, a stejně rychle hledám místo, kde to vykydnu, jak říkají
dnešní mladí. Končím zhruba 600 metrů pod sedlem na hranici sněhu, kousek nad
potokem. A výhledy na sever jsou strhující, dole cca kilák
a půl pode mnou údolí řeky Sind, kam
plánuju sestoupit. Odpoledne a večer jsou krásné, takže se vyloženě kochám – a
po necelých čtyřech dnech dorážím Zdroj a zase mi dochází, že … viz níže.
Na severní straně údolí Sindu už to směřuje k Pákistánu |
Ráno se spouštím po jasně znatelné
cestě strmě dolů podél potoka, abych cca po 400 metrech sestupu zjistil, že dál
to nejde, čistě hovězí pěšina mizí kdesi ve stěně. Takže zase zpátky nahoru,
nadávám jak špaček – aspoň ale ty pohledy, které za to stály. Mám tady už od večera vyhlédnutou alternativní cestu, ale jestli
to ani tam nepůjde, tak tedy … Obcházím skalnaté žebro a procházím neskutečným
březovým lesem, spodní patro tvoří porost rododendronů, prostě fantazie. Bohužel jasná cesta u pastevecké osady zase mizí, částečně i pod
sněhem, jak jsem se dostal na severní svah, takže ze sestupu dolů dnes nic
nebude – ale místo toho nacházím jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy
v životě bivakoval.
Poslední bivak před sestupem k Sindu,hranice lesa i sněhu |
Těsně nad hranicí lesa, kousek vedle
pramen, ohýnek, 1200 metrů pode mnou řeka Sind
a podél silnice rozeseté vesničky … Vytěsňuju myšlenky na to, co bude,
jestli ráno nenajdu nějakou schůdnou cestu, a ležím střídavě u ohýnku a v
knížkách. Zásoby mám ještě na týden, tak mohu být vlastně zcela v klidu, tedy
až na to pitomé žebroví.
Ráno tedy prchám směrem dolů,
párkrát musím hledat cestu, je jich tady střídavě plno a žádná, obě možnosti
dost naprd. Ale nějak se to daří, akorát tedy sestup je utrpení, protože mě
bágl táhne dozadu, musím jít s hůlkami, takže kombinace, která opravdu
hodně bolí. Nějak kolem 13:00 docházím do vsi u silnice Leh – Srinagar, Rayil, kde se na mě v dobrém vrhají místní.
Když jim říkám, odkud jdu a ukazuju nahoru na zasněžený hřeben, jakože opravdu
tam odtud, kdyby měli čím, tak si mě fotí … U obchůdku u silnice doplňuju
nejnutnější zásoby (cukr a placky) a setkávám se s pár lidmi ze sousedního
baráku, což je svým způsobem osudové setkání. Jsou extrémně milí, zvou mě na
čaj, oběd, pořád něco, až jim musím utéct. Mám v plánu jít do
úplně neznámého údolí přímo ze vsi, které jsem si shora vyhlédl, je tam místo
zvané Kanzal Pathri, ideálně s tím,
že pak přejdu sedlo zase jinam, ale s variantou, že se případně vrátím, kdyby
to z nějakého důvodu nešlo. Což se nakonec také stane.
První setkání s Malikovic rodinou v obci Rayil |
Ze vsi dál to jde dost ztuha, jak
jsem šel delší dobu, navíc z kopce, tak skutečně trpím. Zapíchnu to kousek
nahoře, nějakých 2700 mnm, a jsem rád, že jsem rád.
V celém údolí jsou hromady bivakovišť pastevců, kteří vyrážejí dovnitř
údolí během léta. Teď nikde nikdo, jen za mnou přijde jeden mládenec, který mě
cestou zahlédl, prohodit pár slov atd., docela milé. Živí se jako průvodce, tak
zjišťuju, co a jak, moc toho neví, sem nikdo nechodí, ale to jsem tak nějak
tušil. Ráno mě budí parta děvčat se sekyrami, které jdou stejným směrem jako já
– a až potom zjišťuju, že shánění dříví je tady ve vsi typická ženská práce.
Zajímavé, v Ladakhu je tohle
přesně naopak.
První bivak v zapadlém údolí směrem ke Kanzal Pathri |
Pln elánu vyrážím, ale stačí pár
kroků, abych zjistil, co jsem tušil už při balení, že to prostě nepůjde. Jednak
jsem si to sestupem rozbouřil, jednak, jak je tepleji, přichází to k sobě,
takže opravdu nejdu ani hodinu a skončím – a zůstanu tam tři noci. Je to krásné místo, ohním, vyvářím, čtu jak o závod, jen jeden den
si vyjdu nalehko kousek nahoru, prostě intenzivní váling; ani nevím proč, ale
pořád se mi honí hlavou, že pan Kutmon by se mi za takové flákání vysmál a mám
z toho lehce špatné svědomí – vidíš, co děláš? Kdo nevíte, tak to je ten,
co běhá 7 marathonů ročně a mě, nebožáka, to takhle v duchu i na druhém
konci světa pronásleduje. Pěknej kamarád …
Bivak na tři noci, dál to prostě nešlo |
Uskutečňuju tady jeden zajímavý
objev; druhý večer pobytu mi nad hlavami přebíhá po stromech stádo … opic!!! To by mě tedy ve snu … Ve třech kilometrech nad mořem
si to peláší dál nahoru, kde už je souvislá vrstva sněhu, některé s sebou
táhnou dokonce potomstvo, jak můžete vidět, zima na krku … A ty stromy, takhle
nějak má vypadat smíšený les. Napočítal jsem devět druhů vzrostlých druhů a
bezpočet keřů a podobného bordelu.
Když už bez lidí, tak aspoň dorazila parta jejich přímých předchůdců |
Pátý den se tedy vracím zpět do vsi,
jdu do obchodu a hned do domu svých budoucích dobrodinců, kteří mě viditelně
rádi vidí živého – a tentokrát se ani nebráním pozvání, které nakonec vyústí ve
dvě noci u nich doma, kam se asi za pár dnů na pár dnů znovu podívám (počítáno
ode dneška …). Je to mimořádné setkání z různých úhlů pohledu, úžasně se o
mě starají, opravdu nezištně (peníze na závěr jim nejsem schopen vnutit),
výborná angličtina, veliká rodina, x bratrů, sester, bratranců a sestřenic,
absolutně se v tom nevyznám, jen prostě všichni nějak příbuzní, rodina Malik.
Přejídám se k prasknutí a vedeme velmi zajímavé rozhovory – všichni jsou
univerzitně vzdělaní, tedy muži, děvčata přirozeně plachá a některá
s velmi zajímavými kukadly, což je něco pro mě.
Funguju tady jako tajemný cizinec, trochu obdoba amerického „obchodníka
s deštěm“, kdo zná hru a film, tady spíš v podobě pevného skupenství
zmíněných srážek. Moje kávičkovací zařízení a další cestovní propriety budí
oooobr rozruch, asi jako kdyby jim na dvoře přistáli marťani.
Probíráme obecně civilizační a
náboženské otázky, vysvětluju jim rozdíly v postavení žen u nich a u nás,
je to fakt zážitek. Jsou to sunnité, ale velmi moderní a otevření, přesto
některé věci považují za nepředstavitelné – takové, které zase já vím, že je
čekají a kterým se jako podle mého názoru slepé civilizační odbočce nedá
vyhnout. Jsem fakt nadšen a vypadá to tak, že tohle konečně je ta pověstná
muslimská pohostinnost se vším všudy, zároveň uctivá a host je opravdu pán
domu. Teď, kdy to píšu, je neděle a podle všeho se tam v úterý budu zase
na pár dnů vracet, ať už jako do výchozího bodu dalšího výletu, půjde-li to,
nebo do příjemného místa, kde se hezky válí a kde výborně vaří.
Malikovic Anna, její úsměv a kukadla |
A je opravdu příjemné trávit čas ve
společnosti lidí, kteří vnímají svět ještě tak, jak to bylo po většinu historie
zvykem i u nás – ale už není. 17letá Abrooza se stará o chod domácnosti,
maminka před třemi lety zemřela, evidentně to nevnímá jakkoli úkorně, spolu se
sestřenicemi si přivydělává jako švadlena. A třeba nejsem schopen vysvětlit,
jak to u nás děláme, když se žena stará o domácnost a zároveň chodí stejně jako
muž do práce – a nemáme služku, což si mysleli, že je u nás běžné jako
elektřina a tekoucí voda. Vždyť to přece nejde, ne – a stokrát jim vysvětluju
svůj názor, že i já si opravdu myslím, že ne a že výsledkem je stav 1,4 dítěte
na ženu a bez imigrantů vymírání populace, a 47%ní rozvodovost, protože to prostě
jinak ani být nemůže. Hodně o tom přemýšlím a opět se mi potvrzuje, že se to
s tou tzv. emancipací jaksi … zvrtlo. Ono totiž ani o žádnou emancipaci
moc nejde, spíš o vnucování názorů těch, kteří a které sami sebe vnímají jako
moderní – a kteří umějí hodně hlasitě a věrohodně křičet. A mají vstup do
mediálního prostoru á na vysoké školy. A většinová populace je díky považuje za
někoho, kdo přece musí mít pravdu, když je v televizi a za universitní katedrou.
V jednom mém oblíbeném filmu se
říká, že emancipace je „sebevražedný pokus o znovunastolení matriarchátu“ –
vyznívá to tam jako vtip, ale já si myslím totéž. Ještě že jsem tak daleko a
nemůžete mi dojít nafackovat, děvčata, co? Já mám trochu alibi, protože jsem
předloni vyhrál mezinárodní otevřené mistrovství ČR v soutěži „žena
v domácnosti“, takže mi nikdo nemůže vyčítat, že bych … ale i tak. Jestli
by někdo byl schopen obstarat domácnost a být doma s dětmi, zatímco maminka by
byla v práci a vydělávala na společné živobytí, jakože chlap, tak bych to
byl já – a skutečně by mě to bavilo víc, než cokoliv jiného; ale opravdu bych
ani omylem nestál o děvče, kterému by něco takového vyhovovalo. V jiném
mém oblíbeném filmu vedou manželé rozhovor (parafrázuju): „Tak ty si myslíš, že
by ženská měla sedět doma u plotny, jo?“ říká vytočeně žena-vědkyně…. „Ale já
si to opravdu myslím“, říká upřímný nešťastník v podání Zdeňka Svěráka … Už
radši mlčím.
Jak jsem psal výše, dosti jsem četl.
Za oběť mi na začátku padli minule zmínění Karamazovi (nedokončené,
ale zcela jasné vysvětlení toho, proč je Rusko tam, kde je – a vždy bylo a bude,
proč tam mohli a mohou vládnout jinde v civilizovaném světě těžko
představitelné lidské typy, Petrem Velikým počínaje, přes Lenina a Stalina a Putinem
konče), pak Endurance A. Lansinga o jednom z mých velkých
životních vzorů (vedle Hurvínka a Robinsona) Ernestu Shackletonovi a asi vůbec
nejdrsnější (nejen polárnické) výpravě lidských dějin (doporučuji přečíst p.
Lázničkovi a spol., budete nadšeni). Potom jsem se vrhnul na již zmíněný
poslední český překlad Nového zákona (který jsem takhle celý
četl po docela dlouhé době a i když mám pořád radši Starý zákon, zase mi došlo,
jak moc jsme s tím svázáni, ať už se k jeho dědictví hlásíme či nikoliv;
podle mě by si každý měl přečíst aspoň evangelia, minimálně Lukášovo a Janovo,
aby viděl, odkud se odvíjí naše uvažování o světě – a třeba i jako vysvětlení
toho, proč je náš, křesťanský svět o tolik bohatším a příjemnějším místem
k životu než … všechny ostatní. Přesně tady v reformované západní
podobě křesťanství to totiž vězí a pobyt tady mezi buddhisty a muslimy mi to
jenom potvrzuje. Nakonec i ti Karamazovi vypovídají o tomtéž, protože to jejich
pravoslaví je o dost jinde.).
Uprostřed Nového zákona jsem se
vrhnul po zhruba roce a posedmé celkem na Zdroj A. Randové. A
bylo to zase něco, prolétl jsem to za necelé čtyři dny a prostě … Není to asi
velká literatura, leccos je tam lehce kýčovité, některé postavy jsou přehnaně
hysterické, ale nevybavuju si, která kniha by mě v životě tak … ehm,
zasáhla. V žádném případě ne ovlivnila, ale ukázala, že nejsem sám, kdo
některé klíčové věci v životě vidí přesně takhle. V prvním českém
vydání Orwellova 1984 se v předmluvě píše, že „nejlepší knížky jsou ty,
které říkají to, co už sami víme“. Tak nějak to myslím. Mám to jako
terapeutické čtení, doporučil jsem to už asi milionu lidí, půlce z nich to
při různých příležitostech věnoval a až na, co si pamatuju, 2-3 výjimky, zcela
shodné reakce. Tak to zkuste a uvidíte sami. Moje výchova byla celá přesně
opačná, než jak to v téhle knížce je, od rodiny přes školu až po všechno
ostatní, co na člověka působí, pořád jsem viděl, nebo spíš vnímal, velké rozpory
v tom, co se po mně chce a jak to je podle mě správné, a tady jsem to konečně …
Ohlížet se na to, co si o všem možném myslí ostatní? Tsss … Navíc ta Dominika
s Roarkem, co si budeme povídat, tak nějak … že („Naučila jsme se snášet
všechno kromě štěstí … Musím se naučit unést i je. Žít s ním a neklesnout
pod jeho tíhou. To je poslední zkouška v sebeovládání, kterou budu muset
ještě složit.“) Ještě se k tomu asi vrátím a napíšu víc, zatím si to můžete
také přečíst. V Americe se říká, že v tomto mailu zmíněné Randové dva
romány jsou nejvlivnějšími knihami po Bibli a je to tam povinná četba …
Pak jsem si na odlehčení konečně
přečetl Dobrodružství A. G. Pyma, klasická poeovština, není třeba
nic dalšího dodávat. Následovala zase po letech Mannova Smrt v Benátkách a
už teď se těším, až si po mém návratu na jaře pustíme ve filmovém klubu I. B.
kongeniální filmové zpracování, takto jeden z nejlepších filmů, co
znám. Hned potom došlo vůbec poprvé na Northangerské opatství J.
Austenové. No … Nic moc o té knížce nevím, jenom znám její další romány, ale
tohle bylo fakt něco, měla by to být povinná četba pro všechny, kteří, a asi
hlavně které, chtějí vědět, kde se vzalo leccos z toho, čím dnešní svět
žije. Na to, že to je úplný začátek 19. století je to dost síla. Ta ironie
směrem do vlastních řad (jakože směrem k ženám) vysvětluje, proč je tahle
dáma zcela určitě právem považována za klíčovou postavu (světové) literatury
své doby a proč je pro mnohé ztělesněním Anglie celého následujícího století.
Mj. se tam píše: „Byl to přitažlivý muž velmi impozantního zjevu, ne už
v rozpuku mládí, ale dosud při síle …“. Takže to je přece jasný, ne?
Hned pak jsem se po letech vrhnul na Pýchu a předsudek téže
autorky – a to čtu zrovna teď.
Tak asi stačilo co? Gratulace, pokud to někdo dočetl
až sem.
Další fotky k výše
uvedenému příspěvku najdete zde.
Komentáře
Okomentovat